POHLED MATKY

V počátcích naší práce mne dramaterapie obohatila už tím, že jsem ji začala organizovat. Sháněla jsem nové klienty, prostory, peníze. Protože jsem v té době ještě nechodila do zaměstnání, získala jsem tak pocit potřebnosti, naplnění, smysluplné činnosti. Později jsem začala pracovat i jako dramaterapeutka. Moc zajímavé bylo sledovat děti při hrách na rodinu. Krásně při tom vyvstávalo, jak to vypadá v jejich rodinách. Chlapci zrcadlili chování tatínků, dívky napodobovaly maminky, možná se to i nějak pomíchalo. Líbilo se mi, jak se „kluk-zlobil“ stal zodpovědným, když dostal v „dramošce“ za úkol zorganizovat lyžařské závody. Autista Kamil, který se na začátku nezapojoval a stál stranou, přitom skvěle napodoboval rozhlasového komentátora. Jako účastnice dramaterapie jsem si sama na sobě ověřila slova, kterými se dramaterapie doporučuje i zdravým lidem. V hodinách jsem prožívala situace, které jsem v dětství nezažila (třeba být zlobivá holčička - cíleně zlobit). Pohrála jsem si, uvolnila se. Nejdříve jsme zkoušeli včlenit maminky mezi děti. Maminky se však většinou snažily zejména pomáhat svým dětem, aby nezdržovaly ostatní a aby dělaly věci „správně“. V dramaterapii je však přínosné právě to, že se zde děti mohou realizovat bez zásahu rodičů. Proto jsme později přešli ke dvěma samostatným skupinám: dětské a rodičovské. Tak se podařilo vytvořit prostor pro osamostatňování dětí a rodiče získali vzájemnou podporu a chuť se dál na tomto osamostatňování svých dětí podílet.