Co čte Stanislav Hájek
Stanislav Hájek, 11/2006Asi to bude znít až pateticky, když prohlásím, že čtení bylo pro mne vždy jakousi zvláštní možností kontaktu s okolním světem a tak trochu i sváteční situací. Dříve jsem knihy četl většinou na jeden zátah a tato rychlost spolu s možností sdílení prožitků s druhými lidmi ve mně vyvolávaly zvláštní pocit myšlenkového a prožitkového obohacení. Ve věku dospívajícího a mladého dospělého jsem prahnul po něčem jiném, než bylo právě to, co bylo obecně a hlavně oficiálně doporučováno. I když ani tomu jsem se nikdy nevyhýbal a snažil se to přečíst už proto, abych si mohl na věc utvořit svůj vlastní názor. S nostalgií vzpomínám, jak jsem měl v roce 1978 poprvé ve svém životě možnost vycestovat za tzv. železnou oponu. Pracoval jsem jako volunteer při hlídání dětí ve Velké Británii. Když jsem poprvé navštívil univerzitní knihovnu v místě, kde jsem pracoval, byl jsem doslova v šoku: obrazně vedle sebe jsem tam našel sebrané spisy V. I. Lenina stejně jako Mein Kampf Adolfa Hitlera nebo u nás v tu dobu přísně zakázaná díla nejrůznějších filozofů. Ohromil mě a současně velmi zaimponoval ten skutečně svobodný přístup k informacím všeho druhu. S velkou chutí a opravdovým zájmem jsem na střední škole četl i mnoho z tzv. povinné literatury. Vzpomínám moc rád na četbu Jiráskova F. L. Věka, patrně mi byl tou dobou situačně blízký, protože i já jsem poprvé odešel z domova „za studiemi“. Stejně rád vzpomínám na četbu čehokoli od Huga, Feuchtwangera, Steinbecka či z našich autorů Karla Čapka. O něco později pak jsem s nadšením přečetl celou u nás vydanou tvorbu Remarqua a opakovaně jsem se k některým jeho knihám vracel. Pokud bych měl zhodnotit toto období, pak zcela zřejmě převažovala beletrie. To se však změnilo v době, kdy jsem začal studovat psychologii. Dílem z nutnosti a čím dál více z vlastního zájmu jsem se při čtení (a řekněme studiu) věnoval odborným knihám, především z daného studijního odvětví a oborů s ním souvisejících. Každý, kdo studoval před rokem 1989, si jistě vzpomene, jak obtížná byla dostupnost odborné literatury, zejména té, která nebyla zrovna považována za „ideově žádoucí“. Komplikací samozřejmě byla i moje jednostranná jazyková výbava. Myslím, že po roce 1989 postupně dochází k opačnému paradoxu, kdy knižní trh (jak beletristický, tak i odborně literární) je zahlcen doslova vším možným a někdy až skoro nemožným. Protože si mohu dovolit srovnání obou období, která jsem prožil a prožívám, myslím že i přes prvotní složitost a nepřehlednost upřednostňuji to druhé, kdy čtenář je okolnostmi nucen vybírat, porovnávat a sám vlastním úsudkem hodnotit, co je cenné a co je pouhým cílem komerčního snažení autora nebo autorů, nebo dokonce dokonalým brakem. To považuji za velkou výhodu dnešních studentů - snadná dostupnost a široká paleta možností výběru. A co čtu já v současné době? Asi vzhledem k mnoha okolnostem už nedokážu číst na „jeden zátah“ a spíše jsem přešel na paralelní způsob čtení, kdy mám rozečteno zároveň několik publikací. Rád čtu současně něco odborného a vedle toho třeba beletrii nebo literaturu faktu. Nemám proto žádné jiné vysvětlení, než že mi to vyhovuje, snad jen z mentálně hygienických důvodů. Prostě už nedokážu číst jen odborné věci, stejně tak jako ne jen beletrii. Aktuálně mě z odborných věcí velmi zaujala Psychologie od Rity L. Atkinsonové a kol. (Portál, 2003). Myslím, že málo kdy má psycholog (ale i nepsycholog) možnost mít k dispozici tak ucelený přehled psychologických poznatků, včetně nových výsledků výzkumů. Na jednom místě se lze seznamovat s hlavními oblastmi oboru, jeho historií, metodologií, se základy neurobiologie, psychopatologie a psychoterapie. Současně s touto knihou, kterou považuji spíše za studijní pomůcku, čtu další a také spíše odbornou publikaci, kterou je kniha původně muslimského autora Ibn Warraqa: Proč nejsem muslim (Votobia, 2005). Podtitul knihy - Nekompromisní kritika islámského fundamentalismu - jasně určuje, o čem to je. Autor po krátké periodě života v Evropě žije a učí v Ohiu, USA, je ženatý, má dvě dcery. Za cenné na tomto díle považuji především to, že autor sám má osobní zkušenosti s islámem. Zděšen vývojem a růstem islámského fundamentalismu předkládá kritický pohled nejen na život Mohameda, faktory, které ovlivnily vznik Koránu, ale především na růst islámu jako nového náboženství a jeho rychlého „šíření ohněm a mečem“. To vše mě bytostně zajímá zejména v kontextu s rostoucí vlnou terorismu, která se bezprostředně dotýká i našeho prostředí. Svá témata zde však najdou i ti, kteří se zajímají o formy útisku žen (extrémní případy z muslimského světa), o autoritativní povahu islámských zákonů a s tím souvisejícího potlačování lidských práv v mnoha muslimských zemích včetně dalších zajímavých a kontroverzních témat. Velkým tématem pro mne je i srovnání všech dosavadních diktatur. A snad pod vlivem aktuální vnitropolitické situace jsem opakovaně sáhnul po politickém románu Ladislava Mňačka: Jak chutná moc (Československý spisovatel, 1990). Není asi potřeba líčit, o čem kniha pojednává. Za akcentování jistě stojí připomenout stálou, až hrozivou aktuálnost po pisovaného tématu. Díky okruhu přátel, ve kterém se pohybuji, se mi do rukou dostala právě vycházející kniha jednoho z mých známých, hudebníka, textaře, překladatele, spoluzakladatele a jednatele nakladatelství Daranus, Josefa „Pepsona“ Snětivého: Každý král je sám (Daranus, 2006). Autor se narodil v roce 1973. Vystudoval vysokou školu ekonomickou. Učarovala mu však muzika, které se plně věnuje. Ve své knize líčí, prizmatem své osobnosti a svých rozmanitých aktivit současný svět kolem sebe, svět showbyznysu, ale nejen jeho. Kniha je pro mne příležitostí k nahlédnutí do osobnosti mnohostranně nadaného a tím pádem i komplikovaného člověka, do jeho bolestí i radostí, úvah a prožitků, které jsou pro psychologa vždy cenným poznatkovým materiálem, podobně jako v případě shora citovaných knih.
