Dokud nás smrt nerozdělí…

Odpověď je, alespoň v morálním smyslu, zdánlivě jednoduchá: samozřejmě s ním nebo s ní zůstanu a budu se snažit pomoci, seč mi budou síly stačit. Kvůli nemoci či handicapu druhého v žádném případě nepřestanu milovat, a i kdyby se náš vztah změnil, rozhodně ho neopustím. Takto skutečně zpočátku uvažuje s naprosto upřímným srdcem velká většina lidí. Dokonce i tam, kde kouzelný opar zamilovanosti dávno vyvanul, ba i v případech, kdy už lidé v důsledku prožitých krizí přemýšlejí o rozchodu, tragická nehoda či nemoc většině z nás zavelí zachovat se tzv. charakterně a už jen z prostého lidského soucitu se o svého druha postarat. Těch, kteří se začerstva po anglicku vytratí, případně své lásce nemilosrdně řeknou do očí, že něco takového „nemají zapotřebí snášet“, je alespoň v počátečních fázích těchto smutných příběhů poměrně málo.

Jenže. Ne každý si na začátku uvědomí, co takové rozhodnutí bude do budoucna obnášet.

Informace zdravotníků a psychologů mohou být velmi kvalitní, ovšem představit si všechny důsledky do praktických detailů je obvykle nad naše možnosti.

Nemoc mění i osobnost

Často nebereme v úvahu, že nemocí stižený partner se bude měnit i jako osobnost, emočně a psychologicky: nebude to už tak docela tentýž člověk, kterému jsme před časem slibovali lásku až za hrob. Jak konkrétně tyto změny budou vypadat, není nikdo schopen předpovědět. Bohužel ne vždy platí, že „utrpení zušlechťuje“ - někdy dokonce právě naopak. Negativní psychologické reakce na trauma jakéhokoli druhu jsou dobře známé. V zátěži se mohou odhalit či zvýraznit nepěkné povahové vlastnosti, člověk může zahořknout, obviňovat okolí apod.

Je otázkou, jak takové změny chování bude druhý člen partnerské dvojice dlouhodobě snášet. Ani on nemusí společnou tragédii zvládat zrovna nejlépe, a namísto pomoci může dokonce často přilévat oleje do ohně. A tak se může lehce stát, že po letech vysilující péče a kostrbatého hledání nových způsobů společného soužití se budou vedle sebe probouzet dva naprosto vyčerpaní cizí lidé plní vzájemných výčitek. V kolotoči nepochopení, nevyslovených pocitů křivdy i otevřených výbuchů vzteku je pak těžké rozhodnout, čí je „vina“ za postupný rozklad vztahu.

Emocionální kompenzace

Nelze se nijak zvlášť divit, když jeden nebo oba z dvojice začnou hledat z této tíživé situace únik. Postižený partner v tom bude zřejmě znevýhodněn, svůj prostor pro náhradní citové uspokojení si najde spíše ve fantazii, v knihách, na internetu, případně v různých podpůrných či náboženských skupinách. Ani tam však nemusí být nouze o „paralelní vztahy“.

Zdravý člen páru, který chodí do práce, stýká se s daleko větším okruhem lidí, neztratil nic ze své fyzické přitažlivosti, a navíc díky své „nesobecké péči“ často získává obdiv anebo soucit okolí, má obvykle možnosti daleko širší. Od vyplakání se na rameni kamaráda či nárazové sexuální aktivity „úlevového charakteru“ pak nebývá k hlubším eroticko-emocionálním vazbám daleko.

Většina lidí se pravděpodobně shodne, že za tento druh nevěry není dost dobře možné pečujícího manžela striktně odsoudit. Uvažovali jste však někdy o milencích a milenkách těchto nevěrníků? Lépe řečeno, uvažovali jste o nich někdy jinak než jako o „hyenách“, kterým „není stydno“, „tyjí z cizího neštěstí“, případně „čekají, až ten nemocný umře“?

Milenci pečujících

Zkuste se na chvíli vžít do jejich kůže. Někde na začátku jejich vztahu se zdravým partnerem nemocného člověka je totiž takřka jistě alespoň zčásti soucit. I kdyby o konkrétní situaci přímo nevěděli, jakousi naléhavou emoční nebo sexuální (často obojí) „potřebnost“ dotyčného skoro každý vycítí. Skutečná domácí situace bude v každém případě dříve nebo později prozrazena, lhostejno z jakých pohnutek: může to být spontánní potřeba úlevy na straně pečovatele nebo to, že milenec tlačí na posun ve vztahu.

Odhalení nemoci jako problému párového soužití se ovšem nedá dost dobře srovnat s nechvalně známým „manželka mi nerozumí“. Nelegitimní partner bude po překonání prvotního šoku řešit několik nesmírně obtížných dilemat. Milenci pečovatelů se totiž stanou jakýmisi pečovateli by proxy (v zastoupení).

Zde je několik příkladů toho, s čím se budou muset vyrovnat: * Plánovat jakoukoli budoucnost je nesmyslné.

Vztah je naprosto bezperspektivní.

* Doufat ve změnu stavu, nebo na ni dokonce naléhat je morálně nepřijatelné. V mnoha případech by to znamenalo odsoudit nemocného partnera do úplné samoty, ústavní péče, nebo dokonce doufat v jeho smrt. Takovéto myšlenky si 90 % lidí nikdy nepřipustí - a pokud je snad napadnou, budou kvůli nim trpět trýznivými pocity viny.

* Případná chlácholivá partnerova prohlášení typu „možná to osud vyřeší za nás“, zejména v případech, kdy se jedná o chorobu s rychlou progresí, povedou rovněž ke stavu emočně-morální nesnesitelnosti.

* V tomto druhu vztahu nelze mít požadavky na milencův čas, pozornost, city či jakékoli jiné zdroje. Ty totiž mohou být vždy do značné míry oprávněně odmítnuty s tím, že „někdo jiný je potřebuje mnohem více“. Případně vašemu miláčkovi už prostě nezbývají síly. A zkuste mu předhodit, že místo na schůzku s vámi jel na pohotovost s manželkou... * Milenec či milenka se musí naprosto vědomě, až odhodlaně smířit s tím, že partnerovi slouží víceméně jako jakýsi emočně-sexuální kontejner. Jinými slovy odpadkový koš. A nejde tu zdaleka jen o to, že v jeho či její náruči hledá nevěrný partner lásku a potěšení, jež není schopen plnohodnotně vracet. Velmi často se do oněch mimoběžných vztahů výrazně promítají všechny negativní emoce vztahu oficiálního, které na domácí půdě nelze ventilovat. Nemocného těžko seřvete, že se k vám chová jako sobec nebo že už na jeho hysterické výlevy nemáte náladu. Místo toho si ovšem můžete poměrně lehce odreagovat vztek na milence, která by si s vámi přála oslavit narozeniny nebo vám povědět o problému v práci.

* Jakýkoli pokus z takovéhoto vztahu uniknout se nevyhnutelně setká s emocionálním nátlakem ze strany nevěrníka. Mohou to být vyslovené prosby a osočování („přece mě v tom nenecháš samotného“, „vidím, že ti jde jen o to, mít se dobře a nechceš nikoho s problémy“ apod.) i předstíraná morální síla („jen běž, dávám ti volnost, já to nějak zvládnu sám, nemůžeš přece takhle trpět…“). Časté jsou samozřejmě i nabídky „tak budeme jenom přátelé“, které absolutně nic neřeší. I kdyby se vám podařilo eliminovat sex, emoční břemeno zůstane nebo ještě naroste, protože charakter citů se prostě na požádání nezmění. Ať tak či onak, budeteli se chtít rozejít a žít svůj vlastní život, budete mít pocit, že opouštíte člověka v nouzi.

Úloha nemanželského partnera

Tíže pečujícího partnerství nespočívá jen ve výše popsaných emocionálně-vztahových změnách, případně praktických problémech. Stav nemoci často přináší takřka nekonečnou řadu velmi „trapných“, pro okolí neviditelných a nepředstavitelných detailů. Stud nám obvykle brání se zeptat, jak to řeší např. třicetiletý kluk, jehož milovaná žena ochrne po úraze na celé tělo a není schopna nejen sexu, ale ani plnohodnotné komunikace. Možná ji stále miluje, pokud s ní zůstal, koupil bezbariérový byt, vzdal se slibné kariéry, aby jí mohl každé ráno pomáhat s oblékáním a se snídaní apod., lze jeho lásce věřit. Ale - jak to řeší? Den za dnem, dalších třicet let? Spokojí se s porno časopisy? Chodí do veřejných domů? Nechá si předepisovat brom?

O čem asi sní milující manželka pána s rychle postupující roztroušenou sklerózou, který se v důsledku svého neštěstí dal na pití, nedojde sice sám už ani na záchod, ale v rukou má ještě pořád dost sil, aby jí několikrát týdně pořádnou ubalil za to, že k němu byl osud krutě nespravedlivý? Bude jí jako občasné odreagování stačit fl irt s elektrikářem a četba harlekýnek pod peřinou?

A zatímco se přátelé a známí decentně a bez zmínky o těchto podrobnostech rozplývají nad obdivuhodnou „morální silou“ pečovatele, stojí kdesi v jejím pozadí v mnoha případech utajovaný „anděl strážný“: milenec či milenka toho, kdo tak obdivuhodně plní své manželské sliby. Nevděčná role „skrytého pomocníka“ nezahrnuje zdaleka jen sex či popovídání. Případy, kdy mimomanželský partner dokonce přímo pomáhá postiženému „rivalovi“, od zařizování lékařského ošetření a stavebního povolení pro bezbariérový byt až po praktickou pomoc v domácnosti, nejsou nijak vzácné. To vše bez nároku na odměnu či alespoň základní uznání, naopak s vyhlídkou všeobecného odsouzení, pokud se vše „provalí“.

Kdo komu ubližuje?

Za téměř dvacet let psychiatrické praxe jsem se s tímto druhem „řešení“ problémů ve vztahu s nemocným partnerem setkala vícekrát, než by se kdokoli odvážil odhadovat. Pečující, ocitnuvší se v psychiatrické ambulanci pro nervový kolaps v důsledku dlouhodobé zátěže, se ze všeho nejdříve plamenně zaklíná slovy „nikdy bych ji/ho neopustil/a“. Posléze ale z rozhovoru vyplyne, že už „nemůže dál“ - proto koneckonců psychiatra navštívil/a. Po nastolení určité důvěry se pak posuneme o úroveň výše: vychází najevo, že obětavý pečovatel krom předpisu antidepresiv a rady ohledně sociálních dávek žádá od lékaře především odborné posvěcení mimomanželského vztahu. Každý přece musí pochopit, že potřebuje nějaký ventil, nic vážného, samozřejmě, na to si dává moc dobrý pozor, jen občasné potěšení - no však víte. Jinak se to opravdu nedá vydržet.

Jaký postoj asi může zaujmout liberálně založený odborník, znalý zásad duševní hygieny a nutnosti pozitivní emoční bilance? Uměla jsem se vždy velmi dobře vžít do onoho milujícího, ale už skoro zoufalého pečovatele, jehož vlastní zdraví bylo ohroženo chronickým stresem. Uměla jsem si též názorně představit, jak životně je na něm jeho nemocný či postižený partner závislý a jak zle by bez něj zřejmě dopadl. A proto jsem v zájmu duševního zdraví svého klienta, jakož i ve jménu jeho příkladného manželství říkávala: Ano. Jděte do toho a nezatěžujte se výčitkami. Nezačnete-li myslet sám na sebe, nebudete brzy schopen plnit své úkoly a věci se pro vašeho partnera jedině zhorší. Nikomu tím neubližujete - myslela jsem si.

Jenže to jsem si při veškeré své schopnosti empatie nějak opomněla představit, jak se takové uspořádání odrazí v životě onoho zdroje „občasného potěšení“: nedošlo mi, jak se bude cítit ten „psychohygienický ventil“. Možná jako toulavá kočka, kterou občas někdo přijde pomazlit a plakat jí do kožichu a občas zpráskat za něco, co nikdy neudělala - a po níž budou sousedovic děti střílet z praku. Kočka, co nejenže nikdy nebude mít vlastní domov, ale nebude si ho smět ani přát a ani utéci jinam, protože to by znamenalo zradit někoho, kdo ji potřebuje.

Psychologické pozadí „pečovatelů v zastoupení“

Výzkum motivace těchto zvláštních milenců zatím neexistuje. Mohu vám však garantovat, že případy bezskrupulózních, peněz či mocichtivých kreatur se vyskytují skutečně okrajově. Daleko častěji se do takovéhoto nešťastného vztahu dostane ten, kdo už má z dřívějška sám nějakou zkušenost s pečovatelstvím a sebezapřením pro dobro druhého, a tudíž má pro obětujícího se manžela pochopení. „Živé ventily“ se často rekrutují z dětských pečovatelů o nemocné rodiče a sourozence, ze zdravotních sester, psychologů, lékařů apod., ale také z lidí, jež si nejsou vědomi své vlastní ceny nebo ji odvozují od své užitečnosti pro druhé (týrané a zneužívané děti, osoby s vlastním, často skrytým handicapem, oběti psychologického a fyzického násilí, mobbingu, sexuálního harassmentu apod.).

Podobné charakteristiky (nízké sebevědomí, dřívější zneužívání apod.) bychom jistě našli i u účastníků „normálních“ milostných trojúhelníků. Psychodynamika je však v těchto případech jiná. Milenci sice e přistupují na nerovnoprávnou situaci, obvykle se však aktivně snaží o „soutěž“ s legitimním partnerem a jeho „vyšachování ze hry“: doufají v psychologickou nápravu svých dřívějších křivd. Naproti tomu nemanželský partner vstupující do vztahu nemocný-pečovatel se svým „sokem“ z podstaty věci bojovat nemůže. Jeho sebeobětující a sebepopírající tendence a podvědomé pocity viny bývají daleko výraznější a hlouběji vryté do struktury osobnosti. Snáze tak podléhá citovým manipulacím emočně frustrovaného pečovatele, který to samozřejmě ani nemyslí nijak zle… jen hledá trochu neškodné úlevy ze svého vlastního martyria...

Kde je v těchto dramatech dobro a zlo, kdo jsou kladní a záporní hrdinové, není dost dobře možné rozhodnout. Šťastný konec neexistuje pro nikoho: hra je tragédií od začátku do konce.

Kdož jsi bez viny, hoď kamenem

Nechci tvrdit, že ve všech manželstvích s dlouhodobě nemocným musí dojít k nevěře. Závisí to na mnoha faktorech - na druhu nemoci, osobnosti obou partnerů, vyznávaných hodnotách atd. „Tajní andělé“ se však skutečně dost zásadní měrou podílejí na udržení stability mnoha jinak neúnosně problematických vztahů - mezi něž počítáme např. i vztahy s alkoholiky, narkomany, gamblery, psychopaty apod., které jejich partneři ze soucitu či ze zásady odmítají opustit.

Ač se jedná o psychologicky i sociálně velmi složitou oblast, společnost v pohledu na tyto záležitosti uplatňuje černobílé vidění: jednoznačně glorifikuje nemocného/postiženého, napůl obdivuje a napůl omlouvá jeho nevěrného pečovatele, a zatracuje nelegitimního partnera čili „pečovatele v zastoupení“.

Jednou z příčin je jistě vliv jednoznačné, nekompromisní křesťansko-židovské morálky, jíž se všichni, ať už věřící, či nevěřící, máme tendenci podvědomě řídit, protože je součástí naší kultury. V záplavě knih o partnerských vztazích se dozvíte o nevěře skoro všechno - o tomto typu nevěry však téměř nic. Téma je tak ošemetné, že se o něm stydíme mluvit a často ani odborníci o něm mnoho nevědí.

Lidská duše je, obávám se, příliš složitá, než aby se dala vměstnat do jednoduchých pouček a schémat. Různých desater jak náboženského, tak psychologického typu existuje jistě víc než dost. V reálném životě se však vždy znovu a znovu dostáváme do situací, na něž dost dobře nelze vztáhnout žádnou sebelépe míněnou poučku - ani zdánlivě absolutní morální zásadu. Jak říká Karel Čapek v jedné ze svých povídek, soudit lidská srdce může jen ten, kdo je dokonale zná, kdo vidí do jejich nejzazších zákoutí. A to nikdo z nás lidí není…

***

V zátěži se mohou odhalit či zvýraznit zá nepěkné povahové vlastnosti, člověk může zahořknout, obviňovat okolí a podobně. ně. V tomto druhu vztahu nelze mít požadavky tom na milencův čas, pozornost, city či jakékoli m jiné zdroje, protože „někdo jiný je potřebuje mnohem více“.

O autorovi| AUTORKA The Beastess Autorka je česká psychiatryně a psychoterapeutka, v současné době působí ve Velké Británii.