Jak mě může mít někdo rád? Terapeutická technika sochání.

Na pozadí Honzovy deprese stála nezpracovaná ztráta, která souvisí s rozvodem rodičů. Když mu bylo deset roků, máma se dvěma staršími sestrami se odstěhovala a on vyrůstal jen s tátou ve velkém rodinném domě. S mámou se pak viděl jen dvakrát, a to bezprostředně po tom, co odešla. K tomu dodává: „Obě setkání byla krátká a chladná a sám jsem si z nich moc nepamatoval. Jako kdybych pro mámu přestal existovat. Neozvala se mi ani o narozeninách, ani o Vánocích. A prakticky až do teď o mě neprojevila žádný zájem.“ Sám tomu nerozuměl a nikdo mu nebyl schopen či ochoten vysvětlit, co se vlastně stalo. Časem se přestal ptát.

Táta se sice hodně snažil, měl Honzu rád, ale ani on svůj život moc nezvládal. Na všechno nestačil a nedokázal se starat tak jako máma. Navíc se vždy věnoval víc své pracovní kariéře než rodině. Honza záviděl dětem, když si vyprávěly o mámě. Bolelo ho, když se ptaly na tu jeho. Bylo to pro něj nesmírně těžké, a tak se začal víc a víc uzavírat do sebe. V posledním ročníku základní školy byl šikanovaný. Spolužáci se mu posmívali, že je malý. Domníval se, že to bude na střední škole lepší, ale nestalo se tak. Ani tady se necítí dobře, nemá žádné kamarády, nic ho nebaví.

Honzova terapie