Umíme mluvit s dětmi?

Mýty o komunikaci s dětmi

Ohledně komunikace s dětmi vzniká spousta mýtů i chyb. Představte si situaci, kdy se 6letá Kačenka vrací z víkendu u rodičů zpět do ústavu či zařízení pro okamžitou pomoc dětem (například Klokánku). Viditelně je roztržitá, má pár modřin, je plačtivá. Vás čeká zjistit, co se o víkendu stalo.

Když zadáváme tuto modelovou situaci, často slyšíme odpověď: „Budeme si spolu hrát, já ji u toho budu pozorovat a ona mi to určitě na hračkách ukáže samovolně, sama od sebe. Rozhodně se jí přímo nezeptám.“ A jsme u prvního mýtu, kdy si myslíme, že skrz hru nám „dítě samo ukáže“, co potřebujeme vědět. Jistě je hra výborný prostředek komunikace, ale i dítě by mělo vědět její záměr. Vraťme se zpět k modelové situaci, kdy pouze menšina dotázaných pracovníků umí říci: „Víš, Kačenko, všiml/a jsem si, že máš na rukou modřiny, hodně pláčeš, a já mám o tebe strach, co se stalo. Rád/a bych to zjistil/a.“ Jen menšina dotázaných volí autenticitu a férové sdělení. A právě takový způsob komunikace s dětmi je základem. Bohužel ho zastiňuje další mýtus, že když budeme pravdiví a upřímní, tak dítě zastrašíme a ono se „sekne“. Mýtů je ještě mnoho, ale pojďme se naopak inspirovat některými doporučeními, jak s dětmi mluvit, která vycházejí ze zkušeností autorky článku. U všech následujících doporučení zohledňujte věk dítěte, jeho mentální schopnosti, aktuální stav, tak aby vám rozumělo.

Transparence a férovost

Dodržujte dva základní principy v rozhovoru s dítětem:

1. Jsme transparentní.

2. Jsme féroví.

CO TO JE TRANSPARENCE

Dítěti jednoduše sdělujeme, kdo jsme a proč s námi má mluvit. Nic nezatajujeme, na nic si nehrajeme. Vysvětlujeme, proč se ptáme na to či ono. Objeví-li se u nás či u dítěte emoce, nebojíme se o nich mluvit, ani o těch svých.

Dáváme dítěti prostor k jeho otázkám.