Náhoda jako cesta k úspěchu

Osud Sixta Rodrigueze patří mezi nejvíce uchvacující příběhy posledních desetiletí. Tento muž se těšil obrovské slávě. Živil se ovšem jako dělník a celá desetiletí vůbec netušil, že ho uctívají davy. Jako zpěvák vydal v šedesátých letech ve Spojených státech dvě vynikající alba. V tvrdé konkurenci ale jeho hudba zapadla, částečně i proto, že hispánsky znějící jména nebyla tehdy v módě. Kopie jeho alba se dostala do Jihoafrické republiky a zde se stala senzací. Rodriguez se tady prodával lépe než Rolling Stones nebo The Doors. O samotném autorovi hudby ale nikdo nic nevěděl, a tak se stal Rodriguez hrdinou legend. Vyprávělo se, že po nepovedeném koncertu spáchal sebevraždu přímo na jevišti.

Záhada Rodriguezovy údajné smrti nedala spát dvěma novinářům, kteří se pustili do pátrání. Snaha zjistit, jak zpěvák zemřel, měla nečekanou pointu. Oba novináři stanuli údajně mrtvému idolu tváří v tvář a potřásli si s ním rukou. Když Rodriguez s rodinou přiletěli do Jihoafrické republiky, jeho nejbližší nevěřili, že by na jeho koncert mohlo přijít více než dvacet lidí. O něco později vstoupil Rodriguez na pódium vyprodaného stadionu. Tisíce lidí pro změnu nemohly uvěřit tomu, že skutečně vidí svou živou superstar.

Rodriguezův příběh ukazuje, jak tenká hranice odděluje slávu a úspěch od propadu a zapomnění. V roce 1896 francouzský vojenský lékař Ernest Duchesne zjistil, že některé druhy plísní účinně ničí zhoubné bakterie. Svůj objev publikoval, ale přesto ho dnes málokdo zná, a místo něj se proslavil Alexander Fleming, který svůj objev ohlásil o 33 let později. Chybělo málo – kdyby byl Duchesne akademik, a nikoli jen mladičký felčar, kterého nikdo nebral vážně, byli bychom dnes nejspíš oslavovali jeho.

Proslulí naivní malíři, jako jsou Henri Rousseau a Niko Pirosmani, měli štěstí, že žili v době, kdy se estetické preference prudce měnily a představy o tom, co je krásné, byly převraceny nohama vzhůru. Je možné, že naopak umělci, kteří by o několik desítek let dříve zažili velký úspěch, v této turbulentní době zcela zapadli.

Vraťme se k hudbě. Jméno Robbie Williams je dobře známé i u nás. Zpěváka hitů jako Millenium a Candy vítaly vyprodané koncertní sály na celém světě. Moment… opravdu na celém? No, vlastně v Americe Williams nikdy nikoho moc nezajímal. Přesným opakem je příběh skupiny Matchbox 22. Nikdy jste o ní neslyšeli? To je tím, že nejste Američani. Ti ji zbožňovali, zatímco Evropané její hudbu odzívali.

Kdyby se Robbie Williams narodil v Americe, se svou hudbou by tam neprorazil, a protože by neuspěl doma, možná by se o něm zahraniční posluchači nikdy nedozvěděli. Robbie by svou hudební dráhu předčasně ukončil a snad by sám nakonec uvěřil tomu, že jeho talent je nedostačující.

Chcete-li být hodně úspěšní, musíte se zkrátka narodit ve správnou dobu na správném místě, případně také potkat včas toho správného člověka, který vám pomůže.

Své oblíbené umělce máme rádi nejen kvůli jejich nadání a píli, ale také kvůli tomu, že měli v životě kliku, která jim umožnila dostat se dostatečně vysoko. Ostatně slova jedné písničky, která měla náhodou štěstí a stala se slavnou, zní: „Život je jen náhoda.“