Když nestačíte na svůj život

Několika vybranými diagnózami je postižena celá čtvrtina populace. Znamená to, že každý čtvrtý člověk svůj život v nějaké životní oblasti neovládá. Soudy ale zbavují lidi způsobilosti jen v minimální míře. Někdy ke škodě pacientů.

Každý zná ulici, ve které žije člověk s dispozofobií čili strachem z vyhození věcí (viz obrázek). Vše se může hodit, a tak své poklady shromažďuje ve svém bytě či na dvorku, až bydlí s odpojenou elektřinou a ucpaným záchodem a bytem se protahuje uličkami mezi krámy. 

Lexaurin a bagr

Existuje mužská a ženská verze. Muži spíše kumulují věci. Ženy se obklopují spíše psy a kočkami. Z faktu, že každý zná někoho takového nemocného člověka, můžeme usuzovat, že prevalence tohoto jevu je jeden člověk ze sta až tisíce, tedy rozhodně nic vzácného. Dělá to v naší zemi nějakých padesát tisíc lidí. Z literatury víme, že se jedná o chorobu příbuznou obsedantně kompulzivní poruše (OCD), depresím, popřípadě, jak napovídá název, fobiím. Literatura se též shoduje v názoru, že se jedná o poruchu prakticky neléčitelnou, přesněji řečeno existuje léčba jen paliativní, které říkávám „lexaurin a bagr“.

Měl jsem klienty, kde touto chorobou trpěl manžel, lékař. Ordinace byla ještě jakž takž v pořádku, ale hned za rohem začaly komínky a stohy krámů, které by se mohly někdy hodit. Terapii stylem „lexaurin a bagr“ tam praktikovala manželka, která na něj čas od času vyrukovala spolu s dcerou ultimátem: „Buď to tu uklidíme, nebo rozvod!“ Dlužno dodat, že žádost o rozvod držela výmluvně v ruce. Nešťastný pan doktor si vzal lexaurin a šel se projít do lesa.

Placená zóna

Jeroným Klimeš