Už více než dekádu hýbou českým národem reality show. Sledovali jsme hledání pěveckých hvězd, trávili měsíce s lidmi zavřenými ve vile, podivovali se nad kuchařskými praktikami i neobvyklými partnerskými páry. Teď nás baví pořad TV Nova Výměna manželek, jehož hláška „Mačkáš mi hada, debile“ už stačila téměř zlidovět. Proč nás ale tak baví sledovat exoty? A jsou to skutečně obskurní exempláře, nebo spíše trefně odrážejí naši společnost?
Kdy to začalo? Už v osmdesátých letech se poprvé zámořští diváci mohli smát nešťastníkům zachyceným skrytou kamerou, což po revoluci proniklo i k nám. Na přelomu tisíciletí nás zasáhly pořady s tématem soutěžení. Nejznámějším případem byl zřejmě Survivor, u nás vysílaný pod názvem Kdo přežije. V těchto raných fázích diváky přitahovala především možnost lehce nabyté slávy. Obyčejní lidé dělali neobyčejné věci, díky čemuž se objevili v televizi. Nebyli v ničem lepší či schopnější než my ostatní, což nám dávalo naději, že slávu a bohatství můžeme získat taky. Časem ovšem reality show přestaly být pouze o soutěžení a zaměřily se na zachytávání všední reality.
Takže jsme se dostali do fáze, kdy sledujeme, jak obyčejní lidé dělají obyčejné věci. Proč? Vysvětlení může nabídnout více než půl století stará teorie slavného sociálního psychologa Leona Festingera, která spočívá na principu sociálního srovnávání. Podle ní měníme své názory a pohled na svět podle toho, jak k podobným tématům přistupují lidé z našeho okolí. Ti nám totiž do značné míry ukazují, co je dobré a správné; co je normální. Druzí lidé jsou jakýmsi měřítkem, bez něhož bychom byli ztraceni. A když se díváme na zdánlivě normální lidi, jak se ztrapňují před statisíci či miliony diváků, připadáme si lépe. Tak nějak „normálněji“ a na výši.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.