Mačkáš mi hada, debile! aneb proč nás fascinují reality show

Kdy to začalo? Už v osmdesátých letech se poprvé zámořští diváci mohli smát nešťastníkům zachyceným skrytou kamerou, což po revoluci proniklo i k nám. Na přelomu tisíciletí nás zasáhly pořady s tématem soutěžení. Nejznámějším případem byl zřejmě Survivor, u nás vysílaný pod názvem Kdo přežije. V těchto raných fázích diváky přitahovala především možnost lehce nabyté slávy. Obyčejní lidé dělali neobyčejné věci, díky čemuž se objevili v televizi. Nebyli v ničem lepší či schopnější než my ostatní, což nám dávalo naději, že slávu a bohatství můžeme získat taky. Časem ovšem reality show přestaly být pouze o soutěžení a zaměřily se na zachytávání všední reality. 

Ti druzí

Takže jsme se dostali do fáze, kdy sledujeme, jak obyčejní lidé dělají obyčejné věci. Proč? Vysvětlení může nabídnout více než půl století stará teorie slavného sociálního psychologa Leona Festingera, která spočívá na principu sociálního srovnávání. Podle ní měníme své názory a pohled na svět podle toho, jak k podobným tématům přistupují lidé z našeho okolí. Ti nám totiž do značné míry ukazují, co je dobré a správné; co je normální. Druzí lidé jsou jakýmsi měřítkem, bez něhož bychom byli ztraceni. A když se díváme na zdánlivě normální lidi, jak se ztrapňují před statisíci či miliony diváků, připadáme si lépe. Tak nějak „normálněji“ a na výši.