Etiketa je životní styl!

Jít na rozhovor s mistrem etikety Ladislavem Špačkem je trochu jako jít na první rande. Jsem správně oblečen? Neudělám faux-paux při stolování? A nepřicházím pozdě? Přicházím. Ale jen o tři minuty. A mou omluvu pan Špaček utne v zárodku. „Já jsem vás sem pozval, takže je slušné přijít o pár minut později. Na návštěvu také nechodím přesně, abych hostitele zastihl, jak si manželka teprve vyčesává vlasy a manžel uvazuje kravatu.“

Právě jste vydal novou Etiketu. A jak jsem koukal, je opravdu hutná...

Ano, má 400 stran, velký formát a dvě a půl kila. Je to moje třiadvacáté dílo. A myslím, že už jsem obhospodařil všechny cílové skupiny: dospělé, puberťáky, malé děti od tří let..


Moje neteře mají knihu od vás taky. A když už nevíme, jak na ně, říkáme „Pan Špaček ale píše, že…“

Ty dětské knihy jsou velmi úspěšné a taky velmi prospěšné. Pomáhají rodičům, kteří si sami třeba nejsou jisti, jak vést dítě k etiketě.


A jak je tedy vést k etiketě?

Nevést, nevysvětlovat! Dělejte to sami správně. Nejsilnějším výchovným nástrojem je nápodoba, to ví každý pedagog. A já jsem letitý pedagog ve výslužbě.


Přijde mi, že v oblasti etikety je ale snad nejdůležitějším termínem „bezradnost“. Lidé totiž nevědí, jak se chovat, a tak to od nich děti těžko mohou okoukat.

Ano, pán neví, jak se chovat k dámě, lidé neví, co si obléci, který příbor použít nebo jak vymačkat citron. (Ladislav Špaček se důrazně zahleděl na protější stranu stolu, kde jsem se právě snažil vymačkat citron do čaje.)


Takže jak na to?

Citron v žádném případě nebereme do ruky a nemačkáme. To by mohl skončit v dekoltu dámy. Vždycky ho pouze napichujeme na vidličku (Ladislav Špaček předvádí u svého citronu) a pak teprve vymačkáváme šťávu. Jak do čaje, tak při dochucování ryby nebo pokapávání řízku.


Vy jste se to podstatné dozvěděl kde? Doma? Měl jste dobrý vzor?

Musel přijít okamžik, kdy jsem se rozhodl, že se této oblasti budu věnovat profesionálně a stane se smyslem mého života. Nicméně něco už tu muselo být předtím. Když si vybavuji svoje dětství, tak jsem stoloval s rodiči u kulatého stolu, pod ubrusem molton.


Molton?

To je jemná plstěná podložka, která je pod ubrusem a brání tomu, aby příbory příliš hlasitě cinkaly o stůl (Ladislav Špaček názorně předvádí…). K večeři jsem nemohl přijít v tom, v čem jsem si hrál s kamarády na ulici. Takže něco tam bylo. Ale jak říká Jiří Guth-Jarkovský, slušnost je člověku vrozená, zdvořilosti se musíme učit. Slušnost je to, s čím odcházíme z rodiny.

Lžičku neolizujeme, odkládáme ji na podšálek! (Ladislav Špaček opět komentuje mé nakládání s čajovým servisem.) Tady by se toho ještě našlo...


O tom nepochybuji!

A to jste kultivovaný gentleman. Teď si představte, že spousta lidí o tom, co je pro vás samozřejmost, nemá sebemenší potuchy. Rodinná výchova je tedy základní slušnost. Zdvořilosti se musíme učit. To je vyšší „level“. Třeba tím, že si přečteme knihu nějakého renomovaného autora… Ale že je vhodné uvolnit místo v tramvaji starší dámě, to by měl každý vědět z domova. Když ale vidím, jak se lidé někdy chovají nebo jak nemožně chodí oblečení, je jasné, že je doma nenaučili nic. Nedávno jsem vzal vnučku na balet do Národního divadla a vedle seděl muž ve svetru se soby. Hrůza! To je nedostatek vkusu, empatie i vzoru v dětství. Pokud tatínek usedá ke stolu v trenýrkách a s lahví piva, tak z jeho syna pravděpodobně diplomat nevyroste. Proto jsem napsal knihu už pro děti od tří let. Říkám lidem: „Pokud naučíte své děti správně stolovat, dáváte jim dárek, který budou rozbalovat každý den po zbytek života. A každý den vám za něj budou děkovat. Vyžaduje to trénink jako všechno ostatní. Když nebudete vědět, jak na to, budete u stolu nervózní a jídlo si neužijete. Jako když řídí auto nervózní začátečník. Kdo zná protokol, je jako zkušený řidič, který si jízdu užívá.

Placená zóna

Matyáš Zrno