Rodinné modely jsou pro udržení vztahu zásadní

Slavná režisérka Helena Třeštíková, ve světovém měřítku uznávaná pro nezvyklý časosběrný styl, nedávno dokončila třetí sérii svých Manželských etud. Šestici párů už totiž sleduje fascinujících 35 let. Jaké jsou její recepty na dlouhodobý vztah? A proč si píše deník?

V jednom nedávném rozhovoru jste říkala, že klíčovým prvkem vašeho vztahu s manželem je to, že jste byli vychováni v podobných rodinných modelech. Je to opravdu ten nejdůležitější prvek pro úspěšný vztah?
Nevím, jestli nejdůležitější, ale určitě hodně zásadní. A málokdo si to uvědomuje. Rodinné modely se do člověka otiskují a pro každého je to tak normální. Narodí se třeba do toho, že u nich v rodině matka nepracuje, a to je pro něj norma. Jinde je zase standardem, že oba rodiče rovnoprávně pracují. A když se pak tito lidé setkají, tak si to možná ani neřeknou, ale ono se to projeví. Modelová situace může nastat, když se žena stará o rodinu, ale chce se aspoň částečně vrátit do práce, a muž s tím nesouhlasí. Pak se vztah může rozpadnout jen proto, že si předem nedefinovali obrazec rodiny.
Než jsem se seznámila se svým mužem, měla jsem zkušenost s bývalým přítelem, u kterého byl právě rodinný model o dost jiný než u mě; pasivní matka nanejvýš pomáhala otci v jeho činnosti a pro něj to byl standard. V době, kdy jsme spolu chodili, jsem sice byla pořád studentka, ale přece jenom zapálená do řady aktivit, takže on si všiml, že to máme nastavené jinak. Bylo od něj moudré, že tohle téma dokázal otevřít, a když jsme si to vyjasnili, tak jsme se rozešli.

Není to až pesimistické? Jaký model člověk zažil, takový bude vyznávat?
Právě naopak, člověk může model, v němž vyrostl, aktivně překonat. Netvrdím, že je to jednou dané a musí to tak být. Třeba děti vášnivých kuřáků často nekouří, takže děti zarytých matek v domácnosti mohou takový model považovat za něco zastaralého. Ale mělo by se o tom mluvit, být to předmětem diskuze ještě předtím, než se lidé vezmou a mají děti. Jistěže neodhadnete vše a sebezapálenější rovnostáři se mohou setkat s nemocemi a dalšími problémy reálného světa; ale je důležité si předem definovat vzájemné představy.

Pokud se nepletu, dva ze šesti párů z Manželských etud spolu zůstaly i po 35 letech. Bylo tohle klíčovým prvkem i u nich?
Tohle asi úplně ne. Spíše dospěli k tomu, že jsou na sebe tak navázaní, že život bez sebe by si nedokázali představit. Není to zamilovanost jako na začátku vztahu, lidé spíše pochopí, že si nedovedou představit svůj život bez partnera.

Není to zvyk, ze kterého člověk nedokáže vystoupit?
Nic není jen dobré či špatné. Dá se říct, že je to na jednu stranu určitá zatuhlost; zároveň však jsou schopní se i přes všechny rozpory přenést a neustále vztah oživovat. Zrovna v těchto dvou případech si všímám, že ti lidé jsou hodně spolu. Třeba na automobilových závodech, což je koníček muže, ale žena tam jezdí s ním a je nakonec také ráda. Druhá dvojice zase ráda jezdí na různé výlety, třeba na vánoční trhy v Salcburku nebo Vídni, a vždycky tyhle výlety podnikají spolu. Ale podívejte se, mluvíte s laikem, já nejsem psycholožka. Jen o tom přemýšlím.

DOC. HELENA TŘEŠTÍKOVÁ (1949) vystudovala režii dokumentárního filmu na FAMU. Od 70. let natočila desítky dokumentárních snímků, nejvíce se proslavila svým osobitým časosběrným stylem. Byla oceněna na Karlovarském filmovém festivalu, Českém lvu, Cenách české filmové kritiky i European Film Awards.


Máte pocit, že se toho děje v těch sledovaných dlouhodobých vztazích stále méně?
Vůbec ne. Má to ale třeba jinou intenzitu a dopady. Začátky, kdy se lidé brali a stavěli si byty, byly dramatičtější. Teď jde o skrytější dramata, která jsou pro mě stále zajímavá. Baví mě sledovat životy obyčejných lidí. Nejsou to celebrity, u Manželských etud jde o náhodně vybrané lidi. I když se zdánlivě nic neděje, pro mě je to obraz doby, což je také jedním z cílů mého natáčení. Ukázat, jak probíhaly ty „malé dějiny“ na pozadí těch velkých, o kterých se píše v učebnicích. Pro mě se něco děje pořád.

Je trvalost vztahu jeho nejvyšší hodnotou?
Samozřejmě mohou být trvalé vztahy, které jsou problematické a drží je spolu třeba ekonomické důvody. Jsou případy, kdy žena zůstává ve vztahu s tyranem, protože by se nezvládla uživit bez něj; pak ta trvalost velká hodnota opravdu není. Pocházím ale z rodiny, kde se snad nikdy nikdo nerozvedl, vztahy končily jen smrtí. Takže jsem naprogramovaná na to, že je dobré spolu vydržet. Člověk to ale nemůže prosazovat jako dogma. Když vztah nefunguje, je lepší ho zrušit.

Placená zóna

MOJMÍR SEDLÁČEK