Proč během ekonomické krize zapláčou milenky více než milenci

Platí-li závěry studie Alpaslana Akaye a Petera Martinssona, ekonomů z Göteborské univerzity, která byla publikována v roce 2009, pak už neplatí, že neděle je „hezký čas“. Badatelé totiž na poměrně rozsáhlých statistických údajích vypozorovali, že žádný jiný den není z hlediska spokojenosti lidí tak pochmurný jako právě neděle. 

Příčinou jevu, který bývá označován jako „nedělní neuróza“, přitom prý nejsou vyhlídky na pondělek, tedy začátek dalšího pracovního týdne a s ním spjatých povinností. Dokonce i nezaměstnaní lidé jsou totiž podle studie méně šťastní právě sedmý den v týdnu. 

Zvláště mrzuté neděle ale prožívají spíše ti sezdaní. Porovná-li se jejich spokojenost v neděli s jejich spokojeností ve zbytku týdne, pak je tento rozdíl více než třetinou rozdílu mezi spokojeností zaměstnaných a spokojeností nezaměstnaných. A ten – obecně známo – nabývá vskutku propastných rozměrů. Tato skutečnost ovšem – v konfrontaci se studií – částečně ospravedlňuje text vzpomínaného evergreenu, jelikož Pavlína Filipovská v něm zjevně zpívá o počínající milenecké lásce („Poslal mi úsměv letmý, tolik nesmělý byl / počkal si, až se setmí, a pak mě políbil“), ne o letitém svazku. Milenci mívají „hezký čas“ nonstop. Každodenní péče o děti a plnění jiných dlouhodobých rodinných závazků – jež bývají nejintenzivnější během nedělních výletů či návštěv – však naopak může dát na hezký čas snadno zapomenout. 

Ale po ruce jsou i jiná vysvětlení. Někteří badatelé například hledají za mrzutými nedělemi fakt, že lidé se nejspokojeněji cítí, jsou-li zaměstnáni úkoly s jasnou strukturou – míří-li za určitými cíli podle vytčených pravidel –, což se jim děje spíše na pracovišti než v době volna. 

Jiní by možná cynicky dodali, že pochmurnost nedělí plyne prostě z té skutečnosti, že pro samé rodinné zástoje a povinné nedělní návštěvy nezbývá čas na milenecké „bokovky“.