Uvolněte dětem hranice

Takový je rozdíl mezi trendy, které se dnes označují jako „helikoptérové rodičovství“ (kdy se rodiče kolem potomka pořád „vznášejí“ jako helikoptéra) a „free-range rodičovstvím“ (kdy potomkovi ponechávají volnost běžnou ještě před jednou až dvěma generacemi). 

Když Daniela Meitivová z městečka Silver Springs v Marylandu poslala své děti (ve věku šesti a deseti let) na nedaleké hřiště, jistě netušila, že se stane objektem celostátní kontroverze. Během několika minut kdosi z aktivních občanů zavolal policii, protože děti šly bez doprovodu.  Za dalších několik minut přijela policie, děti naložila, vrátila rodičům a případ začal vyšetřovat Odbor ochrany dětí. O pár měsíců později si děti opět hrály na hřišti – samy! Policie je v tomto případě odvezla rovnou na stanici, kde si je rodiče vyzvedli. Uplynulo dalších pár měsíců, místní úřady v Silver Springs uznaly, že přestřelily, a policie dostala příkaz v podobných případech již nezasahovat. 

Co nás čeká. Anebo ne?

Z případu se ale mezitím vyvinula celostátní debata o tom, jestli se to náhodou s ochranou dětí nepřehání. Zda chorobný strach o bezpečnost dětí nevede k tomu, že děti jsou úzkostné, neumějí si poradit s životem a vyrůstají z nich bezradní dospělí, nad nimiž jejich profesoři a zaměstnavatelé jen kroutí hlavami. Tento trend zachvátil Spojené státy před zhruba dvaceti lety. Říká se mu „helikoptérové rodičovství“, tedy panická hrůza ze všech, byť sebemenších rizik číhajících na děti spojená s chorobnou touhou vodit dítě neustále za ručičku, aby „bylo úspěšné a nezkazilo si život“. Jenže zatímco v USA se karta pomalu obrací (ve státě Utah vstoupil v platnost zákon, který explicitně stanoví, že výchova dětí k samostatnosti se nedá považovat za zanedbání péče a nemůže být nijak kriminalizována), k nám teprve přichází. 

Čtěte také: Střídavá výchova: ano, nebo raději ne?

Pojďme si udělat takovou menší rekapitulaci, jak se vztah k rizikům vyvíjel. Krkonoše, rok 1945, krátce po osvobození republiky. Můj děda, tehdy jedenáctiletý, si hraje s ostatními kluky z okolí v údolí tak hlubokém, že v něm ještě ani dnes není mobilní signál. Hrají si s municí, která se dala vcelku běžně najít po okolí, a vyhazují s ní do vzduchu pařezy. Je spíš zázrak, že se nikomu z nich nic nestalo. Do školy chodí pět kilometrů pěšky přes les tam, pět kilometrů zpět. V zimě na lyžích. Pomáhá rodičům vozit pivo do hospody, kterou provozují na místě, kam ani dnes nedojede žádné auto.

Střih, totéž místo, raná sedmdesátá léta. Na stejném místě si hraje moje maminka v témž věku. Pravda, už ne s municí… Ale je celé dny venku a do – tou dobou už jen chalupy, ne hospody – přijde mezi ránem a večerem, jenom když má hlad. Jinak chodí po okolních lesích zhruba v okruhu týchž čtyř až pěti kilometrů. Po cestách, podrostem, i v létě ledovým potokem. Bosa, v holínkách, jakkoliv. Hraje si v truhlářské dílně s pilami a dalším ostrým nářadím.

Střih, totéž místo, druhá polovina devadesátých let. Na stejném místě si hraji já. Dělám přesně to, co jako malá dělala moje maminka, hraji si s pilami, štípu dřevo ostrou sekerou, chodím potokem, od rána do večera jsem sám nebo s bratrem kdekoliv v okruhu pěti kilometrů okolo chalupy. Lezu po skalách, po stromech, jsa pamětliv rady, které se mi dostalo: „Měj vždy tři pevné body, pak to bude v pořádku.“

Střih, totéž místo, polovina dvacátých let jednadvacátého století: budu si moct dovolit dopřát svému synovi totéž, co jsem zažíval já nebo moje maminka, aniž by mi na dveře vzápětí nezabouchala sociálka s policií? Budu si moct dovolit mu dopřát krásné dětství, v němž je venku, osahává si svět a jeho rizika, aniž by se na mě sesypali všichni kolemjdoucí za to, že jsem nezodpovědný rodič? Odpověď na tuto otázku silně závisí na tom, jak moc se postaráme o zastavení tohoto neblahého trendu, který u nás bují zatím zejména v Praze a zejména mezi bohatšími rodiči.