Proč právě my? Nevěra je příliš častá realita

Důvěra a věrnost: dvě slova, na kterých je postavené manželství. Jen málokdo vstupuje do manželství s tím, že pro něj věrnost nic neznamená, a opravdu jen výjimky se dokonce rozhodnou pro nějaký druh „volného vztahu“, založeného spíš na přátelství, kde si každý z partnerů může užívat „bokem“ podle chuti, aniž by na sebe oba žárlili.

I když lidé dnes před vstupem do manželství (nebo do nějakého oběma tak chápaného trvalého vztahu) obvykle vystřídají několik partnerů, od stálého partnera, partnera pro život, věrnost automaticky očekáváme. Skutečnost je ale, alespoň podle statistik, dost odlišná od ideálu. Nevěra během manželství je, dalo by se říct, skoro běžná záležitost. Můžeme samozřejmě přemýšlet o tom, proč je tomu tak. Jsou hlasy, které tvrdí, že lidé, ačkoliv se žení a vdávají stále později, přesto vstupují do manželství osobnostně a vztahově nezralí, s romantickými představami o trvalé lásce (za kterou považují akutní stav zamilovanosti) a o manželském štěstí, pro které se nemusí nic obětovat: „Stačí, že jsi se mnou, drahoušku, a nic víc k životu nepotřebujeme.“ Náraz reality, kterou představuje jednak celkem zákonité a biologicky podmíněné vyprchání onoho prvotního okouzlení, kdy při pohledu do očí svého protějšku obvykle vidíme hlavně vlastní idealizovaný obraz, jednak běžné, nudné a někdy ubíjející každodenní povinnosti, je potom silou, která partnery může dovést k rozčarování a nakonec k nevěře.

Opět jiné hlasy, které dají na biologicky podložené argumenty, tvrdí, že člověk je bytost od přírody nezaložená na trvalém svazku jednoho muže s jednou ženou, že zatímco v zájmu ženy je vychovat děti od co nejschopnějších mužů, v zájmu mužů je množit se hlava nehlava, kdykoliv se naskytne příležitost. Podle tohoto pohledu na věrnost je mužská nevěra v podstatě normální a běžný model života je postupné uzavírání kratších partnerských svazků. V této souvislosti si vždy vzpomenu na názor profesora Matějčka, nestora naší dětské psychologie a muže laskavého a moudrého. Ten vždy s úsměvem upozornil na to, že lidé jsou druh, u kterého dětství trvá velmi, velmi dlouho, a pro výchovu dítěte nestačí ony zhruba tři roky, o kterých se mluví jako o době trvání zamilovanosti, potřebné ke zplození a narození potomka. Aby dítě zdárně vyrostlo a dospělo v člověka schopného si poradit ve světě co nejlépe, potřebuje oba rodiče, mužský i ženský vzor. A střídající se partneři matky asi, obecně řečeno, nebudou mít takovou motivaci předat nevlastnímu dítěti všechny své zkušenosti, znalosti a dovednosti jako rodič vlastní. Nejsme bytosti čistě biologické…

A pak je tu obecné klima ve společnosti, které nevěře nahrává tím, že ji považuje za něco normálního. Zatímco dřív byla nevěra hříchem, za který se lidé styděli, dnes se mnoho známých osobností svými „úlety“ stranou chlubí a existence milenky je v některých společenských kruzích provázena uznalým poplácáváním po zádech… Vždyť ani vrcholní politici se už nemusí nijak skrývat a na popularitě jim nemanželské vztahy nijak neubírají.

Za těchto okolností je někdy vážně těžké zachovat si ideály. A přitom pro většinu manželství je nevěra jednoho z partnerů zatěžkávací zkouškou, malou katastrofou, která otřese partnerským vztahem v základech. Obvykle to začíná tak banálně… jako v případě Lindy, matky dvou dětí školního věku:

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.

Kateřina Rodná

Mgr. Kateřina Rodná (1974) je psycholožka a psychoterapeutka, věnuje se individuální a rodinné terapii a poradenství. www.dobryzivot.com