Šťastný vztah má kvalitu přátelství

Primárním problémem mladých párů je, že chtějí pocit zamilovanosti prožívat neustále. A pokud se tak neděje, nejsou se vztahem spokojení a hledají chyby u partnera.

Chtějí ale uspokojit především osobní potřeby. Chtějí se nasytit fyzicky i emočně, chtějí uspokojit potřebu vlastnit (partner je přece můj!) a vyžadují stále více a více lásky, pozornosti i času.  Protože se ale od partnera nikdy nedočkáme úplně všeho, přicházejí nepříjemné pocity a pochybnosti. Zatlačit na partnera? Hledat si jiného?  Problémy a nedorozumění ale nemusí být způsobeny jen naším partnerem, ale i našimi očekáváními, která jsou odlišná od těch partnerových. Jsme zklamaní a máme pocit, že jsme si vybrali špatně. Často i na několikátý pokus.


Čtěte také: Existuje národní mentalita? Ano, ale…

Krize jako cenná zkušenost

Není ale vůbec samozřejmé, že od životního partnera automaticky získáme láskyplné pocity, vnitřní naplnění a pocit smysluplnosti života. Zralejší osobnosti a partnery v dlouhodobých vztazích provází určitá zkušenost. Víme, že nelze jen brát. Musíme i dávat. Vztahy jsou vysokou školou života, kde se máme stále co učit. Nic není samozřejmé, vztah dvou lidí stejně jako vztah členů v rodině je dynamický proces, kdy se mění životní situace i osobnosti v něm žijící a všechno je neustále v pohybu. Krizové situace, které nastanou, jsou potřebné. Bez nich bychom nedošli k poznání, nezískali cenné zkušenosti a neposunuli se dál.

Nezdravý vztah 
- Neustálé hádky a kritizování
- Obviňování, vydírání
- Ponižování a zesměšňování
- Nezdravé soutěžení (boj o moc, o „pravdu“)
- Fyzické násilí
- Nátlak, aby se partner choval určitým způsobem
- Potlačování sebe sama
- Neochota uznat své chyby
- Neochota měnit sebe sama
- Označení partnera jako viníka neuspokojivého vztahu
- Pocit bezvýchodnosti
- Podezírání, žárlivost

Za špatnými pocity ze sebe i ze vztahu jako takového se často skrývá nízká sebehodnota, potlačené sebevědomí a strach. Nejčastěji ze samoty. Nechceme a neumíme být sami. Děláme všechno možné, abychom se zavděčili lidem, které milujeme, protože nechceme, aby nás přestali milovat. Proto jsme schopní ustupovat a nezřídka se i ponižovat. Už si ale leckdy nedokážeme uvědomit, že se tak děje. Nejsme si vědomi své vlastní hodnoty. Proč vlastně? Protože v nás nebyla zakódována v době, kdy jsme ji měli přirozeně získat. V dětství, když jsme byli dychtiví po životě, odvážní, hraví a důvěřiví. Někdo, komu jsme důvěřovali, ji v nás potlačil nebo přímo udusil. V dospělosti hledáme uznání a přijetí u partnerů a autorit, které potkáváme. Ti nám ji nejsou schopni poskytnout v takové míře, abychom se cítili nasycení. Pokud v sobě nemáme základní esenci vlastní sebehodnoty a sebelásky, jsme v začarovaném kruhu. Druhý nám totiž (v emočním slova smyslu) nikdy nemůže dát, co neznáme a nemáme sami v sobě. A ani my nejsme schopní opravdově milovat, pokud nemilujeme sebe takové, jací jsme. 


Paradoxy naší mentality

Nejčastějšími důvody odcizení a následného citového i fyzického odloučení jsou absence blízkosti, nulové projevy lásky a nedostatek vzájemného ocenění. Buď proto, že se tak partner neumí nebo nechce projevovat, nebo došlo z různých důvodů ke ztrátě důvěry. Následuje nechuť sblížit se s partnerem intimně. Také vysoké nároky v mnoha směrech bývají kamenem úrazu.  Stručně řečeno – chceme všechno, což zkrátka není reálné. I kdybychom teoreticky všechno dostali, časem stejně nebudeme spokojení. Taková je lidská mentalita. Na druhou stranu nelze nespokojenost obecně zatracovat. Žene nás k objevování nových věcí, k překonávání překážek a k lepším výsledkům.  Ve vztazích je situace složitější, dochází k paradoxům.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.

Charlotte Benátská
Charlotte Benátská