Doba padajících soch

V současnosti v Polsku probíhá zákonem nařízené odstraňování památek totality. Mizí památníky, sochy, plastiky a další objekty, které vyjmenovává zákon. Kromě toho se přejmenovávají ulice, školy a další veřejné budovy. Nejistý je dokonce i osud památkově chráněného Paláce kultury a vědy ve Varšavě, jakkoli jde o architektonicky jednu z nejvýraznějších budov polské metropole. Palác je také nejvyšší polskou budovou. Poláci momentálně stavějí ještě vyšší mrakodrap, třeba jim tedy toto „ponížení“ Paláce bude stačit a nechají ho stát.

Památníky se jako o překot bourají i na druhé straně Atlantiku. Odstraňovány jsou sochy generála Roberta E. Leeho, který v občanské válce bojoval na straně Konfederace. Jeho myšlení příliš zapadalo do doby, kdy žil, místo aby odpovídalo současným představám o rovnosti a toleranci. Nejde jen o Leeho. Podezřelé jsou jakékoli památníky odkazující na Konfederaci.

Snad nejvíce kontroverzní je z tohoto hlediska spor o přistavěný balkon vídeňské radnice, ze kterého řečnil Hitler. Příznivci bourání v něm vidí symbol nacismu, tedy zlo, které je nutné odstranit. Odpůrci argumentují, že balkon přestavuje otisk doby, ve které vznikl, a měl by tedy být zachován.

Pokud komunisté bourají pomník, který sami postavili, ukazují, jak jsou směšní. V ostatních případech zástupci jedné ideologie likvidují památníky odkazující na jinou ideologii. Nevidím v tom rozdíl. Lidé něco postaví a lidé to za pár desítek let zase ničí. Činí tak bez ohledu na případnou uměleckou hodnotu odstraňovaných děl. Nepokládají si otázku, zda to, co bourají, nemůže být za sto či dvě stě let vyhledávanou atrakcí (ostatně Palác kultury a vědy je jí již teď). Někdy ani historická hodnota památku nezachrání, což je případ Mariánského sloupu, který do roku 1918 stál na Staroměstském náměstí. Přitom i komunisté byli za svého panování natolik osvícení, aby si uvědomovali, že by bylo trestuhodné srovnat se zemí všechny chrámy a kostely, jakkoli symbolizovaly ideologii vnímanou komunisty jako nepřátelskou.

Ničení památníků je důkazem toho, že se národ či skupina lidí nedokázala vyrovnat se svou minulostí. Je dokladem kolektivního komplexu méněcennosti. Co jiného si myslet třeba o Němcích, kteří v roce 1938 v Břeclavi zlikvidovali „nenáviděný“ památník Svornosti? Sebevědomý národ dokáže mít nadhled. Současná vlna „napravování“ minulosti je tak jen smutným příznakem současné doby, kdy se zastánci různých názorů nedokáží navzájem tolerovat, kdy se prohlubují příkopy a kdy davy propadají nezvladatelným vášním.