Život ve lži

V ruské literatuře se jim říkalo „zbytečný člověk“. Někdo, kdo promrhá svůj talent, k ničemu se nehodí, zleniví, je neúspěšný, v životě pasivní, má dojem, že k ničemu není. Jenže zatímco v ruské literatuře je to obvykle šlechtic, který si poflakování životem může dovolit, Jakub je z obyčejné české rodiny. A životní „zbytečnost“ ho přivedla až do psychiatrické léčebny v Kroměříži. Transakční analýza a psychodrama mu pomohly nasměrovat ho správným směrem. Další boj je ale už na něm.


Jakub má základní vzdělání. Na základní škole míval pěkné známky – většinou vyznamenání. Na vyučování se připravovat nemusel, stačilo mu to, co pochytil ve škole. Dále pokračoval studiem na střední průmyslové škole, kterou mu vybrali rodiče. Sám nevěděl, co by chtěl dělat, a tak rozhodnutí nechal na nich. Ze školy ho však vyhodili hned v prvním ročníku. Neučil se, nedělal úkoly, všechno jen odkládal a nakonec přestal do školy úplně chodit. Rodiče nic netušili, všechno před nimi úspěšně tajil. Když se to dozvěděli, bylo už pozdě. Propadal z několika předmětů a do konce roku si to nestačil opravit. V dalším roce nastoupil na zdravotní školu. Příběh se opakoval. Rodiče sice měli snahu na něj dohlížet, ale on jim neustále lhal a nakonec propadl. První ročník opakoval, ale stejně ho nedodělal. Zkusil to tedy na obchodní akademii. Tam se celkem chytil a absolvoval tři ročníky. Poslední ročník pro něj byl kritický – opět se neučil a vše jen odkládal. Zamotával se do lží, k tomu se přidal strach a pocity vlastní neschopnosti. Přestal si úplně věřit a k maturitě se nakonec ani nedostavil. Za poslední rok pracoval pouze dva měsíce jako skladník, ale z místa byl propuštěn ještě ve zkušební době pro pracovní nekázeň – za alkohol a neomluvené absence. V současné době bydlí u rodičů a přivydělává si příležitostnými brigádami. Jeho přístup je vyhýbavý, laxní, svou situaci spíš zlehčuje. Ke studiu se už vrátit nechce. Vnímá ho jako zbytečnost: „Je hezké mít papír, ale taky to není všechno.“


 


Placená zóna

Romana Suchá