Čeho se bojíte?

Novozélandský Nevis je nejvýše položený bod vhodný na bungee jumping na celé jižní polokouli. Dodnes mi není úplně jasné, jak jsem se ocitla se závažím na noze v malé budce visící přes široce rozevřené ústí rokle a čekala na skok do hloubky 134 metrů. Pokud se mě kdokoliv zeptá na situaci, ve které jsem se nejvíce bála, nebudu váhat ani vteřinu. Stačí si vzpomenout na těch pár okamžiků čirého, smrtelného strachu.
Hrůzná blaženost Ale skočila jsem. Chtěla jsem vykřiknout, ale hlas mi uvízl v hrdle. Dále si těch šest sekund volného pádu přesně nepamatuji. Během pádu se mozek nejspíš vypne, dokud mu nedojde, že je tělo pořád naživu. Tehdy mě to zasáhlo: euforie a pocit naprosté beztíže ve chvíli, kdy gumové lano vyšvihlo moje tělo zpomaleně nahoru. Ten okamžik stál za všechen předchozí strach. Na několik velmi dlouhých sekund, zůstalo vše kolem bez zvuku a gravitace, jako bych byla ve vesmírné lodi. Hormony, které se mi vyplavily do mozku, mě přivedly do blaženého stavu. Něco, co jsem předtím nezažila. Robert měl již od dětství strach z hluboké, neprůhledné vody. A tento strach mu vydržel až do dospělosti. Po letech se mu pomalu podařilo plavat, když s ním byl bratr ve vodě, kde dohlédl na dno, ale stále se bál temných vod. Zlomová zkouška nastala, když kývnul na noční potápění v Asii. „Stáli jsme na loďce jen pár kilometrů od břehu, v černotě oceánu. Jediné, co svítilo, byla světla lodě, která nám pomáhala s orientací,“ vypráví Robert. Přišel čas na skok. „Pozoroval jsem ostatní, jak mizí pod hladinou, a srdce jsem měl až v krku. Chtěl jsem však dokázat přítelkyni, která se mnou byla, že to zvládnu. Párkrát jsem se nadechl a vypustil jsem vzduch z respirátoru... Žbluňk! Samozřejmě jsem pod vodou zpanikařil, ale rychle se mi podařilo najít instruktora se světlem na hlavě, který na nás čekal. Pak jsem se světlem baterky následoval se zatajeným dechem ostatní. Snažil jsem se ignorovat všudypřítomnou černou tmu kolem a soustředit se na to, co vidím. V noci jsou v oceánu i bez světel viditelné nejen ryby, ale i fluoreskující plankton, který září jako hvězdy. Bylo to nádherné,“ popisuje Robert s úsměvem. Dodnes nemá nijak v lásce neprůhlednou vodu, ale už zná způsob, jak si ji užít. „Překonat strach jde, pokud máte u sebe někoho, komu věříte, kdo vás vede. Asi mi pomohlo soustředit se na přínos celého procesu, opakoval jsem si, že budu mentálně silnější. Pak už jde jenom o těch několik vteřin, kdy se odhodláte. Vítězný okamžik, kdy strach překonáte, zůstane ve vaší mysli už napořád. Pomůže vám pak pokaždé, když budete stát před podobným rozhodnutím.“