Já se vám omlouvám...

Péče o závislé není jednoduchá. Často svou závislost bagatelizují, odmítají své problémy dávat do souvislosti s užíváním drog a sami sebe vnímají v lepším světle, zatímco na druhých vidí jenom chyby.

Při léčbě na toxirehabilitačním oddělení se uplatňuje systém týmové spolupráce psychiatra, psychologa, adiktologa, středního zdravotního personálu i sociálního pracovníka. Terapeutický tým vystupuje v roli facilitátorů, kteří podporují vlastní odpovědnost pacientů za svůj život i léčbu. Personál pak citlivě vyvažuje vztahy v komunitě. Zejména dbá na to, aby nedocházelo ke zneužívání pravomocí a utlačování slabších členů. Jako příklad bych uvedla pacienta Láďu, který byl hodně roztržitý, neustále na něco zapomínal a v důsledku toho neplnil své povinnosti. Ostatní členové se na něj zlobili, protože mu museli neustále něco připomínat. Jejich zvýšená kritika však začínala být přehnaná a pro Láďu neužitečná – pomalu přerůstala až do jakési „alergie“ na něj, kterou bylo potřeba usměrnit.

Růžové brýle pacientů 

U závislých se často setkáváme s tím, že svou závislost bagatelizují, své problémy odmítají dávat do souvislosti s užíváním drogy. Často sami sebe vnímají v lepší světle, zatímco na druhých vidí jenom chyby. Například pacient Petr k sobě byl na začátku své léčby hodně nekritický. Popisoval se jako úžasný otec, který se vzorně stará o svého syna – učí ho hrát fotbal, všechno mu koupí. Byl přesvědčený o tom, že syn ho má radši než mámu. Samotní pacienti (především ti, co byli v léčbě déle a měli od svého chování odstup) konfrontovali Petra s jeho realitou. Ve svých zpětných vazbách byli hodně kritičtí a tvrdí: „To chceš říct, že jako feťák jsi byl stoprocentní otec. Jakým jsi byl pro svého syna vzorem? Jak ses o něj staral, když jsi jel na drogách? Výchova není o tom, že synovi všechno koupíš a on tě pak má za to radši. Ty máš syna jenom na hraní...“ Pacient Kuba byl naopak přesvědčený o tom, jak na pervitinu výborně funguje v práci – že má výdrž a hodně toho stihne. Ale zapomněl se zmínit o kvalitě své práce, která už za moc nestála. Nedokázal si připustit, že na něj nebylo spolehnutí, protože do práce opakovaně vůbec nepřišel. Významnou součástí léčby je skupinová psychoterapie, při níž pacienti prostřednictvím podnětů a zpětných vazeb od ostatních poznávají vlastní rezervy. Mohou přehodnotit postoje i svůj život, učinit nová rozhodnutí vedoucí k tomu, aby si zařídili svůj život lépe. Ne vždy to jde snadno. U pacientky Evy jsem jako terapeutka od samého počátku cítila, že se mnou bojuje – zkouší, kam až může zajít, testuje mé hranice. Na skupinách často sedávala vedle mě, hodně máchala rukama, výrazně gestikulovala a vstupovala do mé osobní zóny. Často byla jízlivá a ironická. Snažila se mě vyprovokovat k nějaké akci a čekala, jak zareaguji.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.

Romana Suchá