Léčba jako veselá cesta

Závislost je syndrom s komplexními dopady na všechny úrovně života člověka. Některé znaky závislosti jsou obecné a společné většině závislých lidí, jiné můžou mít individuální tvar, stejně jako jsou individuálně odlišné klinické průběhy závislosti a jedinečné jsou i příčiny, které na samém počátku vedly k nadužívání psychoaktivních látek či nadměrnému využívání činností končících často nelátkovými závislostmi. Pestrost klinických obrazů a pestrost původních životních kontextů vedly k vytvoření mnoha psychologických teorií závislosti, které navzájem často nejsou příliš kompatibilní a některé jsou i vcelku zarážející.

Libostní porucha

Realitou je, že jádro poruchy je neurobiologické. Závislost je postupně narůstající porucha libostního systému mozku projevující se tím, že člověk nezdrženlivě a navzdory všem možným negativním důsledkům opakuje chování, které mu zprvu přináší příjemné efekty, ale brzy se člověk už jen různě úspěšně brání nepříjemným stavům. Libostním systémem mozku jsou pak myšleny zejména vývojově staré oblasti ve středním mozku spojené s dopaminem (reprezentující motivační složku libosti – motivační drive či funkci wanting) a oblasti vnitřních opioidů (rozmístěné v různých částech mozku a reprezentující hédonickou část libosti či funkci liking). Tyto libostní oblasti jsou úzce propojeny s dalšími mozkovými sítěmi, často bez specializovaných funkcí, a společně vytvářejí jedno funkční kontinuum řešící více rolí – libost je tak těžko oddělitelná od některých dalších funkcí: na jedné straně od vývojově starých mozkových nástrojů k naplňování fyziologických potřeb, na druhé straně například od asociačních a strategických oblastí mozku.

Hlavní funkcí libostního systému živočichů je dobře označkovat momenty důležité pro přežití jedince a živočišného druhu a zaměřit pozornost a chování k získání těchto momentů, protože přinášejí libost. Lidé si v průběhu života, zejména rané výchovy, nastavují parametry libostního systému – jak dosáhnout libosti a jak vydržet bez ní – a do kontaktu například s drogou vstupují s libostními systémy různě nastavenými a v různé kondici. Droga pak může libostní systém „hacknout“. Všechny návykové látky jsou návykové hlavně proto, že působí na libostní systém, kterému nabízí silnou, rychlou a strategicky jednoduchou odměnu. Takovou efektivní odměnu začne libostní systém preferovat a po čase se v něm začne odehrávat více souběžných procesů, které nakonec vedou k „rozmazlení“ libostního systému a k nutkavému puzení po libosti bez ohledu na následky. 

Možnosti reparace poškozeného libostního systému

Závislý člověk do léčby přichází s touto libostní poruchou, ve velkém stresu z životního debaklu a selhávání a s poškozením těla, mozku, duše, vztahů a životního smyslu. Různě individuálně namíchaná směs potíží je pak zadáním pro terapeutické programy. Hierarchie naléhavosti problémů je u každého člověka jiná a tomu je nutné přizpůsobit terapii. V určitý moment terapie by mělo přijít zaměření pozornosti na reparaci libostního systému. Samotné ovlivnění libostního systému změněného drogou lze dosahovat v principu třemi způsoby: farmakoterapií, behaviorálně („přecvičením“ způsobu získávání libosti) nebo obohaceným prostředím (environmentální enrichment). Farmakoterapie zde zatím umí jen dílčí, v podstatě pomocné kroky: lze spojit požití alkoholu s velmi nepříjemným pocitem (například podáváním disulfiramu) a následně vytvoření strachu se napít, a lze také obsadit receptory – nebo jinak utlumit jejich činnost – potřebné pro případný efekt drogy (anti-cravingová terapie). Behaviorální postupy jsou v reparaci libostního systému klíčové – je třeba znovu vytvořit stereotyp: zaprvé si osvojit fakt, že pro získání libosti je nutné vyvinout nějaké úsilí, tedy že libost nepřijde sama od sebe a snadno; zadruhé že na získání libosti je třeba chvíli počkat, libost nepřichází hned; a zatřetí že libost v běžném životě nebývá příliš silná. Zde je potíž stejná jako s jakýmkoli jiným tréninkem. Aby byl trénink efektivní, musí být člověk silně motivovaný a musí změnu chtít. Na závislého nelze nasadit žádnou „drezuru“ v podobě zaměřeného libostního přecvičování ani v podobě tradiční iluzorní kompletní „mravní převýchovy“, dokud sám nebude chtít. Před započetím takového libostního tréninku je tedy nutné vytvořit dělnou, zábavnou, motivující a pozitivně prorůstovou atmosféru, docela podobně jako v lepších sportovních trénincích. 

Třetí cestou ke změně je uzpůsobení prostředí tak, aby bylo inspirativní, motivovalo ke zvídavosti, k pohybu a k zapojení kognitivních funkcí, současně aby zvyšovalo wellbeing a člověk sám měl nad tímto prostředím kontrolu a kompetence. Jde tedy o prostředí, které jednoznačně dokáže samo svým uspořádáním reparovat hardwarové škody mozku – toto známe pod již zmíněným pojmem environmentální enrichment. Ideální je, aby se tyto postupy kombinovaly a aby vytvářely základní terapeutické pozadí, do něhož jsou doplňovány momenty, které klient ve svém jedinečném životním kontextu potřebuje. Tato doplnění by však neměla být v nesouladu se zmíněným základním rámcem.