Žila jsem s vrahem

Paní L. vedla poměrně běžný život. Až do jednoho okamžiku před dvaceti lety, kdy pro jejího muže přišla policie. Následoval mnohaletý proces, na jehož konci byl rozsudek za objednanou vraždu nájemnice. Znamenalo to nejen mediální bouři a ponížení, ale i nutnost začít se starat o manželův podnik, o společný činžovní dům a také o nespočet právních záležitostí spojených se snahou jeho jméno očistit. Ale když se před deseti lety podařilo dosáhnout jeho předčasného propuštění („odseděl“ si deset let), začaly se vkrádat první pochybnosti. Proč se chová tak zvláštně? Neudělal to nakonec opravdu on? S kým to vlastně dvacet let žila?

Nechcete se nechat vyfotit? Je to proto, že se bojíte? 

Bojím.

Čeho? 

Ty vztahy nejsou dosud vypořádané a on byl – a stále je – naprosto nevyzpytatelný.
Přitom jste ale za svého tehdejšího manžela po celou dobu, kdy byl ve vězení, bojovala… snažila se dokázat jeho nevinu. 

Co se stalo? Přehodnotila jste to? 

Částečně ano. Po dobu, co byl ve vězení, deset a půl roku, se s tím odsouzením nikdy nesmířil. Já také ne, protože jsem nepředpokládala, že by mohl opravdu udělat to, za co byl odsouzený. Ale záhy poté, co se vrátil z vězení, se začal chovat divně. Začal mi vyčítat, že jsem pro něj udělala málo. Po půl roce se rozkoukal a začal odcházet z domova, mizet třeba i na několik dní. Já jsem ho celou dobu, co byl ve vězení, připravovala na život na svobodě, což není jednoduché. Takže on neustrnul. Já jsem nevynechala za těch deset let jedinou návštěvu, i když to byla věznice třeba na druhém konci republiky a bylo to v osm ráno. Nemluvě o tom, jak je to nepříjemné a osobně ponižující, včetně fyzických prohlídek. Zatímco ve vězení byl rád, že s ním někdo zvenku mluví o normálních věcech, tak po návratu byl najednou jakoby „na koni“.

Jak se to projevovalo? 

My jsme byli spolumajiteli činžovního domu a já jsem se během jeho věznění o všechno starala. Musela jsem to vše převzít s cejchem ženy někoho, kdo v tom domě zavraždil nájemnici. Takže si dovedete představit, jak na mě koukali nájemníci. Ale dost lidí se odstěhovalo nebo to byli staří lidé a umřeli. Postupně jsem rekonstruovala skoro celý dům a snažila se tam přijímat slušné, příjemné nájemníky i za tu cenu, že platili nižší nájemné. A opravdu to nakonec byl dům s příjemnou atmosférou, kde se lidé znali, navštěvovali se a pomáhali si. Já o tom všem manžela informovala, ale když se vrátil z vězení, tak vše, co jsem udělala, bylo najednou špatně, všechno moc drahé (on by si totiž všechno dělal sám, nebýt mě, tak se asi i sám obhajuje před soudem, aby ušetřil za advokáty), všechno zbytečné a lidi platili moc málo… A skončilo to tak, že se skoro všichni odstěhovali. On je ostatně špehoval nebo si najímal detektivy, aby na ně našel něco, kvůli čemu by jim mohl dát výpověď.


Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.

Matyáš Zrno