Sloupek Milana Petráka: Zákaz nejlepších přátelství

Když si Christine Hartwellová odváděla čtyřletou dcerku ze školky v americkém Georgetownu, všimla si, že je holčička smutná. Zeptala se jí na příčinu a dcerka se jí svěřila, že jí učitelka zakázala kohokoli nazvat „nejlepší kamarádkou“.

Paní Hartwellová nelenila a vyrazila za ředitelem školky. Rozhovor s ním naplnil ta nejtemnější očekávání. Termín „nejlepší kamarád“ prý není inkluzivní. Jeho používání přispívá k vytváření malých skupinek mezi dětmi, kvůli kterým si ty ostatní připadají vyloučené. Paní Hartwellová, o které přinesl zprávu deník Independent, již na nic nečekala a přehlásila dcerku do méně „inkluzivní“ školky. „Nejlepší přátelé“ jsou zakázáni na některých školách také v Británii a Austrálii. Psycholožka Barbara Greenbergová v článku pro U.S. News nový trend hájí. To, kdo je nejlepším kamarádem, bývá prý mezi dětmi hodně nestálé a každá taková změna vede k frustraci. Děti se prý budou mít lépe, když budou mluvit o „blízkých“ kamarádech a kamarádkách, nikoli o „nejlepších“. Jinde sice nezakazují vyslovit „nevhodná“ slova, ale i tak nevídají vznik příliš blízkých přátelství rádi. Ve škole v manhattanské části Upper East Side jsou podle deníku New York Times dvojice kamarádů či kamarádek bedlivě sledovány, a pokud učitel usoudí, že je přátelství některému z dětí ve třídě na škodu, dvojice se musí
rozdělit. Dítěti nezbyde než vyhledávat méně „nezdravá“, což v praxi znamená povrchnější, přátelství. Žasnu, co všechno lze považovat za škodlivé, zraňující či necitlivé a co všechno je možné ve jménu nově vzniklých ideálů zakázat. A jak ukazuje příklad psycholožky Greenbergové, není problém najít „odborníka“, který podpoří či odmítne cokoliv, co nová ideologie vyžaduje. Některé děti mají sklon vyhledávat těsné přátelské vazby, jiným je lépe ve větší skupině, další si raději hrají o samotě. Nová výchovná metoda nahrává pouze druhému z těchto tří druhů dětí, zatímco první z nich traumatizuje. Ignoruje různorodé povahy dětí a zachází s nimi jako s někým, kdo nemá vlastní jedinečnou osobnost. Je součástí trendu, který s vytrvalou posedlostí hledá, kdo má ve společnosti největší důvody cítit se vynechaně, uraženě či nepochopeně. Je v pořádku, pokud takoví lidé dostanou podporu. Je ovšem tragické, pokud se tak děje metodou „jít s kanónem na vrabce“, kdy se nehledí na cenu této podpory a děje se tak na úkor celého okolí. Je děsivé sledovat, že vzdělaní a inteligentní moderní lidé jsou ochotní ztotožnit se s jakkoli šílenou myšlenkou, pokud se jim dostane vysvětlení, že jde o něčí dobro. V skrytu duše doufám, že zákaz nejlepších kamarádů je natolik hloupý, že za několik málo let se na něj bude vzpomínat jako na krátkodobou kuriozitu. Jen se bojím, co přijde místo něj.

Milan Petrák