Signály z Venuše: Nesahejte mi na kabát!

Neznámý Mars, jenž je, jak známo, průsečíkem mnoha Marsů a rozhodně není tím konkrétním Marsem, za kterého jej všichni máte. Neznámá Venuše, jež je přesně tou Venuší, za kterou ji pokládáte. Oba si čtou nějaké ty Internety.

Mars: „Co maj furt všichni s tím otvíráním dveří? Se zbláznili?“

Venuše: „Cože?“ 

Mars: „Celej českej Internet řeší, jestli se teda maj ženskejm otvírat dveře a co se za tím skrývá. Prosím tě, vadí ti, když ti otevřu dveře? Normální slušnost, ne?“ 

Venuše (zamyšleně...): „No, víšjak... Jasně, že je normální, že když přijdeš ke dveřím první, otevřeš je a podržíš a nepraštíš po čumáku toho, kdo jde za tebou, ne? Ale na druhou stranu...“

Mars (číhavě?): „Ale?! Na jakou druhou stranu?“ 

Venuše: „Taky je to někdy trochu trapný, jak se to považuje za povinnost a nikdo neví přesně, co a jak.“ 

Mars: „???“ 

Venuše: „Hele, podívej, jsem jedna z mála ženskejch v kolektivu, že. Když jdeme ve skupině a najednou jsou v cestě dveře, často nastane děsivý drama. Občas se najde pár jedinců, co demonstrujou, jak jsou galantní a přeskočej ostatní - i kdyby je měli zabít - a otevřou mi teatrálně dveře. Někteří pak chtějí ještě pochválit. Pár chlapů naopak demonstruje rovnost, takže mi ty dveře pak narvou do ksichtu, abych nemohla mít feministický kecy a měla šanci bejt samostatná. A pak taky existujou chlapi - a myslím, že jich je většina - který prostě normálně přijdou ke dveřím, otevřou je a podaj tomu za sebou.“ 

Mars: „Hm, a co ti teda vadí?“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.

Lenka Kosková-Třísková