V New Yorku mají i psi terapeuty

Proč jste se rozhodl studovat psychologii? Byl jste z takové spíše literárně orientované rodiny… 

Já jsem původně chtěl studovat divadlo, ale otec – přísný syn berního úředníka – řekl,  že v žádném případě. Že se mám živit poctivě a studovat medicínu. No a nakonec z toho asi po roce hádání jako kompromis byla psychologie.

Bylo už tehdy, koncem šedesátých let, tak těžké se na psychologii dostat?  

Bylo to nesmírně těžké. Brali nás asi 40 ze šesti set. A mám pocit, že mě vzali až na odvolání. Měl jsem štěstí, že jsem se na zkoušky připravoval u rodinného přítele, kterým nebyl nikdo jiný než náš slavný psycholog doktor Matějček.

V jakém stavu tehdy byla psychologie?

V padesátých letech to byla buržoazní pavěda a jediný psychologický přístup, který se uznával, byl ten pavlovovský. Ale jeden z otcových nejbližších přátel byl doktor Otakar Kučera, jeden ze zakladatelů české psychoanalýzy. Takže už jako teenager jsem leccos zaslechl o Freudovi a věděl jsem, že to není jen o těch slintajících psech... Ale v šedesátých letech už to bylo zajímavější a otevřenější.

Vy jste se dostal ještě „ven“ čili na studia do zahraničí?

Já jsem se dostal na školu v roce 1967. V srpnu 1968 jsem jako každý správný Pražák běhal po ulicích a pokřikoval na Rusy, ať odejdou, což moc platné nebylo. A když se přestalo běhat a pokřikovat, tak jsem odjel s ročníkem na domluvený pobyt do Holandska, kde pak několik studentů zůstalo. Já se sestrou jsme měli příbuzné v Kanadě a odjeli jsme do Montrealu, kde jsem rok studoval psychologii. Sestra tam pak žila, ale já byl tvrdohlavý a pořád jsem říkal, že odejít mají ti druzí a ne já. A vrátil jsem se.