Nadbytek vede k degeneraci

Co nás může naučit příklad krys, kterým dopřejeme komfortní život v nadbytku? Na jaký typ stresu jsme stavění, a na jaký naopak ne? Proč si máme ráno ustlat postel? To všechno se dozvíte od Radka Ptáčka, prvního profesora lékařské psychologie v České republice, který působí jako klinický psycholog, psychoterapeut a soudní znalec.

Ptám se na to odborníků skoro v každém rozhovoru – je dnes více psychických onemocnění než před jednou či dvěma generacemi,  nebo je to dnes díky destigmatizaci a lepší diagnostice jen více vidět?

Je to důsledek řady souběžných faktorů. Duševním poruchám lépe rozumíme, lépe je dovedeme diagnostikovat, více o nich mluvíme a lépe chápeme jejich negativní vliv na celkový život a zdraví. Nicméně také přibývá nepřirozených faktorů – od znečištěného životního prostředí až po charakter stresové zátěže, které k nárůstu zcela jistě přispívají.

Žijeme v období toxického nadbytku. Nadbytek v žádném společenství - a to ukazují třeba výzkumy na zvířatech, které jsme dělali s profesorem Rabochem - nevede k rozvoji, ale k degeneraci. Čím více toho získáme za menší úsilí, tím méně se snažíme – aktivujeme náš organismus, a ten pak začíná lenivět a degenerovat. Čím větší uspokojení potřeb, tím menší motivace, k čemukoliv.

Takže méně je někdy více?

Ano, životní spokojenost je kontextuální. Spokojenost vám přinese to, co nemáte, nikoliv to, co máte. Takže lidem v rozvojových zemích by pocit štěstí umocnilo zvýšení komfortu, zatímco v našich geografických podmínkách lidé vyhledávají dočasné nepohodlí, adrenalin a dřinu (při túře nebo v posilovně), aby dosáhli určitého uspokojení.

Není blahobyt důvodem toho, že na vše dnes potřebujeme návod? Na vztahy, kariéru, naplněný život... … 

Jak jsme si již řekli, blahobyt snižuje potřebu snažit se. Vyvíjet vlastní inciativu, hledat cesty. Když jsme pohodlní, hledáme pohodlné cesty. Plný talíř jídla považujeme za něco automatického, ani o tom nepřemýšlíme – a proto nás neuspokojí. Proto potřebujeme něco víc a čekáme, že to přijde automaticky a jednoduše, jako ten talíř s jídlem. A když ne, jsme frustrovaní.

Navíc blahobyt vede k tomu, že tolik nepotřebujeme ostatní. 

Ano, žijeme v době individualismu. Potřebujeme prožít své vlastní štěstí a často zapomínáme, že chvilkově si sice hladinu dopaminu můžeme zvýšit sami, ale skutečná životní spokojenost vyrůstá ze stabilních vztahů a uspokojení z dobře odvedené práce, tedy ze stabilní hladiny serotoninu.

Neidealizujeme si minulost?  Naříkáme nad uspěchanou stresovou dobou, ale pracovat deset hodin denně v dole za mzdu, která mě sotva nasytí, pohřbít pět ze sedmi narozených dětí, popřípadě dřít do úmoru na malých políčkách ve strachu o každou úrodu, to přece muselo být také docela stresové. 

Je těžké se vžívat do toho, co bylo. Nemá smysl porovnávat, jestli stresy před jedním nebo dvěma století byly horší nebo lepší. Byly jiné. Více však odpovídaly tomu, k čemu je lidský organizmus za několik tisíc let evoluce přizpůsobený. Dnešní doba přináší mnoho podnětů a stresu, který je velmi nepřirozený. Nemusí být nutně intenzivnější nebo horší, ale lidský organismus na něj není připravený. Tělo je sice velmi dobře stavěno na vysokou fyzickou zátěž a strádání, ale není připraveno na roky trvající nadbytek, nečinnost, zírání do obrazovky počítače, přijímání stovek megabytů informací nebo konstantní komunikaci prostřednictvím několika kanálů, často více než 12 hodin denně.


Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.

Matyáš Zrno