Nejsme stejní. No a co?

Každý z nás už jistě slyšel onu stokrát omletou větu, že „protiklady se přitahují“. Je to pravda jen částečně. Pokud jinakost ve vztahu (partnerském, přátelském, rodinném, pracovním…) přesáhne určitou míru, mění se poměrně rychle ve vzájemné neporozumění, jehož překonávání většinou stojí mnoho energie a času. Takže i v oblasti mezilidských vztahů platí daleko spíše jiná omletá věta – a sice „všeho s mírou“.

Každý vztah si to musí „namíchat“ individuálně, ale v podstatě jde o to, že jistá míra podobnosti lidí je příjemná a žádoucí (znáte to – druhý člověk chce jít na stejný film jako vy, líbí se mu stejné knihy, chce cestovat na podobná místa, vidí svět jako vy…). Aby vztah ale byl opravdu kvalitní, jistá míra jinakosti způsobí, že se obě strany navzájem obohacují o jiný pohled na svět. A tím si vlastně pomáhají lidsky růst, vyvíjet se a celoživotně se učit. 

Pokud je jinakosti příliš, je to komplikace i v běžných situacích. A co teprve když nastanou emočně vypjaté chvíle – to pak bývá ještě daleko složitější.

Pojďme se podívat na některé obzvlášť náročné momenty, ke kterým v životě běžně dochází, i když je většinou nevyhledáváme. A zaměřme se na to, jak je zvládnout s protějškem, který je jiný než my. Snažme se zapomenout na přístup „podle sebe soudím tebe“ a pokusme se přijmout fakt, že každý druhý člověk může být jiný než my a má na to právo. 

Konflikty

Málokdo je má rád, ale nikomu se nevyhnou. Jde jen o to, jak na ně reagujeme. Věřte tomu nebo ne, ale jsou jedinci, kteří považují konflikty za možnost „vyčistit vzduch“ a reagují dospěle, jiní jsou při nich agresivní, další tiše nebo i okázale trpí a jsou i tací, kteří si je příliš nepřipouštějí. Je třeba si uvědomit, že naši reakci na konflikt si většinou sami nevybíráme – ona přichází sama pod vlivem emocí, které v tu chvíli zrovna moc nemáme pod kontrolou. A jelikož k nějakým konfliktům dochází v našich životech poměrně často, je dobré si uvědomit, jak v těch chvílích lidská jinakost obvykle funguje. Jako příklad může posloužit banální situace: někomu jsme půjčili knihu a on nám ji vrátí pozdě a ještě poničenou (natržený obal, mastné fleky na stránkách). Po zjištění stavu knihy můžeme reagovat různě. První možnost je, že začneme křičet, že už hříšníkovi nikdy nic nepůjčíme, že se na to můžeme vykašlat a že se k nám chová stejně jako k té knize. Další varianta je, že jsme ublížení – tedy reakce typu „jak jsi mi to mohl udělat, já o všechno tak pečuju, nikdy jsem ti nic nezničila“. Nejlepší je samozřejmě dospělá reakce, kdy dáme najevo svoji nelibost a jasně deklarujeme, že by se taková situace neměla opakovat. Jsou mezi námi i takoví jedinci, kteří si poničené knihy ani nevšimnou. A teď velmi záleží na tom, jakého osobnostního typu je druhá strana – tedy onen hříšník. Ten může být agresivní, submisivní, nevšímavý nebo dospěle reagující.  Nebudeme se zabývat všemi možnými kombinacemi osobnostních typů, které se mohou v této situaci potkat.  Důležitější ale je, když si uvědomíme, jací v takové situaci obvykle býváme právě my. Následovat by měla fáze, kdy si připustíme, že naše okolí reaguje různě a že je to tak v pořádku. A naučíme se odpovídat pružně podle toho, s kým právě probíhající konflikt řešíme – agresivního člověka spíše zklidníme, než abychom ho ještě více „vytočili“, submisivního se snažíme „probrat“ z jeho ublížené role, s „dospělým“ jednáme dospěle. Vše ještě komplikuje fakt, že ani jeden člověk nereaguje pokaždé stejně.

Přináší to ale s sebou nutnost jednat občas proti svému přirozenému osobnostnímu typu – tedy „vystoupit ze zóny komfortu“. Vystoupení ze zóny komfortu znamená, že si člověk uvědomí, že dochází ke střetu dvou různých osobnostních typů, a v daném okamžiku je schopen jednat alespoň trochu mimo rámec svých běžných komunikačních zvyklostí, aby tak zmírnil negativní dopad rozdílných lidských aspektů na danou situaci nebo celý vztah.


Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.

Zuzana Hekelová