Mít tak každý den jídlo a moct chodit do školy

Když cestuji, snažím se co nejvíce integrovat do života a kultury místních lidí. Jsem s nimi, povídám si s nimi, vyměňuji si s nimi zkušenosti. Zkrátka jdu do hloubky, abych tak poznal chování a myšlení místního obyvatelstva. V Nikaragui to bylo o to snazší, moje paní domácí, čtyřiapadesátiletá Adriana Enriqueta Toledo Reyes, totiž studovala v osmdesátých letech v tehdejším Československu, konkrétně v Bratislavě. Ani po více než třiceti letech slovenštinu nezapomněla a stále si z ní něco pamatuje. U Adriany doma, v hlavním městě Managua, jsem pobýval celé tři měsíce. Stala se mou dobrou kamarádkou, se kterou jsme si navzájem vyprávěli příhody ze studentských let, ale zároveň i mou druhou mámou, která na mě dávala pozor, ať jsem se pohyboval kdekoliv. Tím, že Adriana v mladém věku studovala v zahraničí, získala oproti svým spoluobčanům, kteří nikdy nepřekročili nikaragujské hranice, jiný pohled na život. To se přeneslo jak na její soukromý, tak na profesní život. Usilovně pracuje v rakouské nevládní organizaci HORIZONT3000 se sídlem v Manague jako finanční tutorka projektů a vychovává své dcery a vnučky stylem, který je Nikaragujcům cizí. 

Co tě nejvíce překvapilo, když jsi poprvé přijela do Československa?

Jednoznačně jazyk. Bylo to poprvé, co jsem opustila svou zem. Slovenština mi zněla hrůzostrašně složitě a velmi jsem se bála, že jí nebudu vůbec schopná mluvit. Nejprve jsme přijeli do Československa a potom nás z Prahy poslali vlakem do Bratislavy. V obou městech mě ohromila jejich architektonická infrastruktura.