Zhasněte!

Dívám se z okna vlaku, jak kolem mě ubíhá krajina, stromů je čím dál míň, jsou stále nižší a nakonec se ztratí úplně. Myslím na své děti a na muže, kteří zůstali ve městě, a už teď se mi po nich stýská. Po čtyřech a půl hodinách vystoupím na stanici Finse ve výšce 1220 metrů nad mořem, na nejvýše položené železniční stanici severní Evropy. O Finse se říká, že je to nejjižnější místo Arktidy: teplotou i krajinou se jí totiž podobá. Silou větru a charakterem zimy také. Nejsou tu žádné stromy. Průměrná roční teplota je pod nulou. Přijížděli sem polárníci, než se vydali na plánované výpravy. Brit Ernest Shackleton se tu připravoval na dlouhé náročné expedice. O něco později přijel Fridtjof Nansen. A doma u Roalda Amundsena se našly fotografie od jezera Finse a z Hardangerského ledovce. Finse má podobně jako Špicberky krátkou historii. Osada tu vznikla teprve v době stavby trati mezi Oslem a Bergenem, jejíž provoz byl zahájen roku 1909. Stavební dělníci zvaní „ralaři“ přicházeli pěšky z nížiny za prací, bydleli v nízkých barácích a pracovali na trati dlouhé 492 kilometrů. V horách vyhazovali do povětří skály dynamitem a vrtali tunely, nebo je hloubili ručně. Stavba železnice byla při tehdejších znalostech a technologických možnostech na hranici možného a byla to tvrdá dřina. V prachu, špíně a tmě, ve sněhu, vichřici a vytrvalém dešti. … Teď tady vystupuji jen já. Dobrý hotel stojí u stanice pořád. A o pár stovek metrů dál i velká turistická chata. Obojí je momentálně zavřené. Není sezona. A fičí.

Knihu dostanete zde

Zatopím v kamnech a mám strach Připnu si lyže, nasadím si brýle proti větru a vydám se k chatě. Za sebou táhnu sáňky. Mám na nich dost jídla a všechno, co potřebuji, abych vydržela několik dní sama. Do Finse, jak už bylo řečeno, nevede silnice a nejbližší obchod je desítky kilometrů daleko. Ujdu asi tři kilometry v novém sněhu, bílou krajinou a čerstvým větrem, chatu vidím daleko před sebou. Zastrčím klíč do zámku. Vybalím si, v chatě je zima, a tak začnu topit. Rozhlížím se po planině a po zamrzlém jezeře, prohání se po něm vítr. Blíží se třetí hodina. Za chvilku se začne stmívat. Chata je mnohem rozlehlejší a pohodlnější než chata Christiane Ritterové, nejméně pětkrát větší. I kamna jsou lepší: mají dokonce průhledná dvířka, takže vidím plameny, line se z nich příjemné žluté světlo. Těžko říct, jestli lituju. Ale ano, lituju. Neboť přestože jsem se k tomuhle pokusu rozhodla z vlastní vůle, už teď se děsím, že nastane tma, a strach se mým tělem šíří od srdce až k nohám. Bolí to. Vím, že mě tma celou zahalí, a ne měkce, ale tvrdě.

Vím, že za těmi okenními skly bude černo, že krajina zmizí, a vím, že mi bude těžko. Vím to o sobě, znám se. A tak z toho čekání udělám rituál už teď, první večer. Posadím se a nechávám tmu přijít. Dovolím tělu, aby se uklidnilo, čekám na soumrak, beru do ruky háčkování, dívám se ven, dovolím, aby mě v této hodině objalo modré stmívání. Nerozsvítím, nestojím o víc světla, než vydávají kamna, protože venku by byla o to větší tma. Možná je to pokus o přivítání tmy, aby mě nezasáhla tak tvrdě. Vím, že nejhorší mě čeká ve chvíli, až se mi pomalu začnou zavírat oči a budu chtít usnout. Až se přestanu ovládat. Nebojím se vlků, strašidel ani ledního medvěda. Tak čeho se tedy vůbec bojím? Chci napsat něco o tmě. Tmy jsem se bála odmalička, byla jsem nejstarší sestra a měla jsem na starosti mladší sourozence. A když mi rodiče dávali dobrou noc, říkala jsem jim: „Nezapomeňte zamknout oboje dveře.“ Každý večer jsem jim připomínala, aby nezapomněli zamknout. Aby nikdo nepřišel. Ze tmy.
Slovo tma a jeho kulturní dvojsečnost Slovo tma mi pokaždé zasadí něco jako ránu. Hlubokou ránu do duše. To slovo se vztahuje ke smutku, nemoci a noci a má černou barvu – i k mému vlastnímu strachu ze tmy. I obecně je slovo tma vnímáno jako negativní, je těžké a smutné a nabaluje na sebe další významy a slovní spojení. Muži temnoty. Temná část životní historie. Temné hlubiny.

Temná minulost a budoucnost. Duševní temnota. Temný vztek. Temný středověk. Často se musí rozsvítit světlo, aby bylo všechno zase dobré, i v básních, v písních a v krásné literatuře – a v životě obecně. Nechávala jsem obvykle pootevřené dveře do předsíně, kde bylo přes noc rozsvíceno. Lidé po všechny časy bojovali s vnitřní i vnější temnotou. Tma byl nepřítel, stejně jako chlad, a tudíž něco nebezpečného – a světlo bylo ze své definice dobré. V řecké mytologii se praví, že poté co byly při stvoření světa zvířatům přiděleny dobré vlastnosti, ukradl bůh Prométheus oheň a daroval ho lidem jako útěchu. Nejvyšší bůh Zeus zuřil a stvořil Pandoru, aby lidstvo potrestal. Od té doby se lidé snaží, aby měli světla co nejvíc. V západním myšlení souviselo světlo s pravdou, vědomostmi a schopností vidět. Světlo znamená život a dobro, tma je smrt a zlo. V textech z doby mnoho tisíc let před Kristem najdeme zmínky o slunečních bozích – a o temné a studené říši mrtvých. Dělení na světlé nebe a temné peklo trvá dál, dokonce i v subkulturách a lidové kultuře. Světlo je bezpečná hra, ve světle ztrácejí temné mocnosti sílu jako v pohádce – a troll v prvních paprscích slunce pukl a proměnil se v kámen. Nezabránilo nám náhodou tohle dvojí chápání tmy v tom, abychom si uvědomili, že tma může být také konejšivá, že může být dobrá? Neboť až teď, v poslední vteřině lidských dějin, se občas někdo odváží špitnout, že… ehm, tma je možná také důležitá. Třebas jen trochu. Důležitá. Z mnoha důvodů.
Ukázka z knihy

tma.jpg