BIID: Ta ruka musí pryč

 Když byla malá, napomenula jí maminka, aby se nedívala do slunce, nebo oslepne. Od té doby zírala do slunce hodiny a hodiny. Bohužel bez následků. Toužila totiž oslepnout.  O mnoho let později ji její zoufalá potřeba žít jako slepá neopouštěla. Nebylo to nic, co by se dalo léčit. Nakonec našla psychoterapeuta a svěřila se mu se svým plánem. Po čtrnácti dnech vyjasňování její situace jí pomohl: nakapal jí do obou očí chemikálii, po které skutečně oslepla. „Když jsem v nemocnici otevřela oči, vyděsila jsem se. Stále jsem trochu viděla.“ Zbytky zraku ji ale po čtrnácti dnech opustily a ona je od té doby šťastná. Konečně má tělo, jaké měla mít vždy.  
Tato touha po fyzickém postižení má název: Porucha identity s tělesnou integritou, BIID. Lidé, kteří trpí tímto syndromem, jsou vlastně zdraví. Mají ale jediný, zásadní problém: s naprostou jistotou vědí, že by ve skutečnosti měli žít s konkrétním typem fyzického postižení.  Trpí naprosto palčivou potřebou ochromit či amputovat nějakou část svého těla. Pozoruhodná je jistota, s jakou vědí na milimetr přesně, kde má k amputaci dojít. Podstatou BIID je nesoulad mezi skutečným a vnímaným tělesným schématem. Původ nemoci se lékaři marně snažili hledat v  touze po pozornosti anebo jej přičítali následkům setkání s amputovaným člověkem v raném dětství. Jenže ve skutečnosti je to složitější.
Půjde tedy patrně o poruchu identity, která je přítomná už od dětství. Příznaky BIID jsou podobné příznakům u somatoparafrenie, což je syndrom, který se vyskytuje po poškození parietálního laloku mozkovým nádorem nebo cévní mozkovou příhodou. Jde asi o vrozenou poruchu.