Online archiv

KAREL SMEJKAL touží vychovávat generaci architektů, která se při tvorbě nebude spoléhat jen na nezbytnou odbornou průpravu, ale i na psychologické dovednosti. Na Českém vysokém učení technickém v Praze založil předmět, který se zatím nevyučuje na žádné jiné technické univerzitě na světě.

Je důležitá dokonalost, na níž tak často lpíme, nebo láskyplné přijetí? K léčivé proměně vnímání sebe a světa pomáhají podle husitské farářky nejen biblické příběhy, ale i umění, například hudba.

Jako dítě jsem záviděl dospělým, kteří měli tlusté diáře v kožených deskách. Důležitě nad nimi vysedávali, zapisovali a škrtali a každý den měli tak důkladně rozplánovaný, že na stránce nezůstávalo volné místo. Později jsem obdivoval přátele, kteří používali Google kalendář a každý den se jim tam střídala nejrůznější barevná políčka. Život působil pestře, naplněně a důležitě.

Převádět pocity do fyzického pohybu a zaznamenávat je. Soustředit se nikoli na výsledek, ale na proces. Na vznik obrazů, které nejsou jen výtvarným vyjádřením, ale otiskem naší vnitřní svobody a nejhlubší podstaty.

„Kde v půli život náš je se svou poutí, / procházet musel jsem tak temným lesem, / že pravý směr jsem nemohl uhodnouti.“ Tak začíná Dante svou pouť peklem, očistcem a rájem, ztracený v temném lese; tím peklem, nad jehož branou stojí: „Zanechte naděje, kdo vstupujete.“ Jako kdyby před nás Dante stavěl trochu jiný výjev, než jsou obrázky ze sociálních sítí, kde jsme zvyklí prezentovat život jako nekončící sérii úspěchů. Možná ten pravý život začíná v okamžiku, kdy ztratíme směr, kdy selžeme, kdy prohrajeme… A možná nejen tehdy, když „v půli život náš je se svou poutí“.

Smysl života, jeho hledání, nalezení či naopak ztráta, to je velké lidské téma. Jak najít cestu ke štěstí? Stačí jen vyslovit svá přání a doufat, že se nám splní? Křesťanská tradice nabízí jiný pohled.

V prosinci 1897, šest let poté, co odjel z Francie na Tahiti v naději, že zde objeví nedotčený tropický ráj, prožíval Paul Gauguin psychickou krizi. Místo toho, aby žil za přijatelné peníze a rozvíjel své umění, byl frustrován probíhající modernizací této francouzské kolonie, unaven hádkami s místními úřady, sužován finančními těžkostmi, osaměním a vážnými zdravotními potížemi. Navíc zemřela jeho milovaná dcerka.

Humanitní obory se k otázce smyslu života hojně vyjadřují. Ať už zastáváme jakékoli vědecké paradigma, existenciální potřeby stojící v centru lidské osobnosti nelze přehlížet. I proto se těchto nejhlubších témat dotýká v podstatě jakýkoli volní akt, ty umělecké nevyjímaje.

Často žijeme ve vleku událostí, reagujeme na vnější podněty. Život nám připadá prázdný. Možná však stačí jen změnit úhel pohledu a každodennost se nám ukáže v novém světle.

Budoucí první česká rabínka KAMILA KOPŘIVOVÁ v rozhovoru objasňuje, proč se rozhodla studovat v rabínském semináři, co jí dalo studium psychologie nebo jak se židovská tradice dívá na otázku smyslu života.

To, co nám dává smysl, může být různé. Proto je naším údělem smysl osobně hledat, nalézat, ztrácet a znova hledat. A kromě individuálního zakotvení je dobré uvědomovat si, že jsme součástí širších souvislostí a vztahů.

Lze si představit život, který by byl naprosto svobodný, bez omezení? Rozhodující pro nalezení smyslu vlastní existence často bývá právě okamžik, kdy narazíme na nějaký limit.