Poetické toulky a okouzlené cesty

V naší složité době se i z volna, dovolených a cestování stávají komodity diktované trhem a spotřebitelskou mentalitou. Mnozí odborníci, kteří se věnují fenoménu volného času, současně upozorňují, že nejlépe si odpočineme ve chvíli, kdy máme skutečné volno – tedy čas a prostor, které můžeme spontánně naplnit a objevit. I v dobách masového turismu a řízené relaxace lze vyzkoušet některé původnější způsoby, jak s volným časem naložit. Poetické toulky a okouzlené cesty jsou formami, jak se pohybovat sférou volna oduševněle, aby občerstvení a regeneraci prožilo nejen tělo, ale i naše psýché. Tento druh trávení času navíc vnáší do naší zkušenosti vedle uvolnění i hloubku, bez níž nemůže být lidská duše celá. 

S básníky na toulkách  

Poetická toulka je jednou z hlavních básnických disciplín. Bez ní by nevznikl Máchův Máj ani Rimbaudovy zázračné verše zrozené pod klenbou širé oblohy. V novější české poezii se vyskytovali a vyskytují významní básníci tuláci, pro které jsou toulky základem tvorby. Básník Petr Král v této souvislosti hovořil o své „pěší metafyzice“, většina jeho díla čerpá inspiraci ze záměrných i zcela mimochodných toulek městy a městskými krajinami. Prozkoumávání poetiky evropských periferií je vlastní jinému pěšímu existencialistovi, básníkovi a prozaikovi Josefu Strakovi. Ale téměř každá básnící bytost je částí duše tulačkou. S Apollinairem ovšem víme, že básníkem je vlastně každý člověk, a tak se lze poeticky toulat, aniž bychom psali poezii. Potřebujeme k tomu jen zdravé nohy a kapku otevřenější vědomí. 

Počátku poetické toulky předchází jistá neurčitost. Čas toulky by neměl být matematicky ohraničen přesně, protože toulka nás může zavést na místa zcela neznámá. I volba výchozího místa by se měla zrodit spíše spontánně. Nádherné toulky se často rodí v okamžiku, kdy změníme plány, vyvzdorujeme si čas a zabočíme správnou uličkou, za níž se rozkládá tajemství. Ideální jsou pochopitelně místa, která neznáme příliš dobře, nebo vůbec. Ani klasicky krásné scenerie nejsou pro poetickou toulku nutné, pozoruhodné toulky lze zažít na předměstích. Jednu z nejkrásnějších toulek jsem si vychutnal v Hostivaři, kde mě něžné meandry dovedly až k úchvatnému graffiti na zdi pod železničním mostem, na níž se vznášel okřídlený Buddha. 

Další důležitou ingrediencí toulky je otevřenost smyslové zkušenosti. Ze zenové i tantrické tradice známe jednoduchá cvičení, jak smysly otevřít. Základem je pozornost k jednotlivým smyslům i jejich součinnosti. I když poetická toulka není přímo meditací v chůzi, má jisté kontemplativní kvality. Vedle otevřené pozornosti vůči smyslovým vjemům je důležité i tempo, které by mělo být spíše pomalejší. Pomalejší rytmická chůze usnadňuje intenzivní smyslové zakoušení. Důležitou součástí poetické toulky musejí být také časté přestávky; právě v těchto zastaveních se rozestupují obzory a vynořují zázraky. Zastavení je formou ocenění. Obvykle se zastavujeme na místech, která nás zvláště okouzlí. Vedle nabrání sil je místo pauzy také dalším meditativním prostorem toulky.   

Mysl na toulce by měla být obdobně volná, plynoucí a lehká jako sama chůze. Nietzsche nevěřil nevychozeným myšlenkám, rytmus chůze může naše myšlenky prokrvit a osvěžit. V antice i renesanci patřily společné procházky v zahradách k základní výbavě adeptů filozofie. Současně by naší toulce nemělo dominovat diskurzivní myšlení. Ekopsycholog Bill Plotkin doporučuje zapojit do toulek imaginaci. Tak se z modřínu může stát zenový mnich a z běláska posel dobrých zpráv. Jednou obzvláště půvabnou formou toulky může být hra na to, co nám chce svět sdělit. Za předpokladu, že takovéto „pěší věštby“ nechápeme doslovně, můžeme světu položit otázku a během toulky vyhledávat výjevy a události, které nám naši otázku symbolickou formou zodpovědí. Tento typ poetické hry nemá za cíl přinést kauzální odpovědi, ale spíše dovolujeme světu stát se plátnem představivosti, a můžeme tak mezi vlastním nitrem a okolním světem vést tvůrčí rozhovor.