Online archiv

/ Anketa /

Já a vztahy? Jednoduchá odpověď: jsem závislá. Moje závislost není droga ani alkohol, ale dobré vztahy. Bez nich by se mi asi hodně těžko žilo. Dobrými vztahy nemyslím jen hluboké dlouhodobé citové vazby, ale i každodenní „drobnosti“ – úsměv, pár prohozených slov, zažertování, slůvka „prosím“ a „děkuji“. Podělím se o pár příhod, které jsem zažila a které se tohoto tématu nějak týkají. Dobíhala jsem navečer elektriku, řidič už měl zavřené dveře, dokonce už kousek popojel, ale otevřel a pustil mě. Poděkovala jsem mu a on odpověděl: „Víte, že jste dnes první, kdo poděkoval?“ Zažertovala jsem, že jsem asi první, na koho počkal, a pak jsme si povídali. Inspiroval mě k rozsáhlému „psychologickému výzkumu“ o děkování řidičům a já s velkým překvapením zjistila, že měl pravdu: bez ohledu na pohlaví, věk a další v elektrice pozorovatelné parametry byla opravdu převaha těch, kteří neřekli nic. Druhá příhoda – tentokrát z metra. Jeli jsme s manželem, bylo léto, oba jsme zcela náhodou byli oblečeni do béžova. Proti nám seděla nějaká paní, usmívala se na nás, a když vystupovala, řekla: „Nezlobte se, že jsem na vás tak koukala, ale moc se mi líbilo, jak k sobě ladíte.“ Uvědomila jsem si, jak i takováhle maličkost může způsobit radost. Za chvíli proti nám přisedla paní, která měla krásné dřevěné náramky. Dlouho jsem na ně obdivně zírala, než mě napadlo, že mohu udělat to, co udělala před chvílí jiná paní nám – pochválit a udělat radost. Třetí příhoda bude opět z elektriky, tentokrát z přeplněné. Před prostředními dveřmi seděl mladík a byl ho kus: dvoumetrový svalovec, v černém tričku s lebkami a hnáty, otetovaný a opiercingovaný, kde to jen šlo, a ořetězovaný i tam, kde už to snad ani nešlo. Za jeho zády nastoupila drobná stará paní a zůstala stát u vchodové tyče. Já visela na tyči velký kus od mladíka, ale v jeho zorném poli. Nevím, co mě to napadlo, ale když se na mne podíval, zašmidlala jsem prosebně rukama a ukázala za něj. Nejdřív se zamračil, pak se otočil, uviděl tu starou paní – a ochotně vyskočil a ještě jí pomohl si sednout. Pak se na mne podíval, já mu němě odartikulovala „děkuju“, on přikývl hlavou – a byl zas dál olebkovaný frajer. Že by ještě jedna historka z přeplněné elektriky? Jela jsem kolem parku. Stál tam hoch s dívkou a živě se pohybovali. Mohlo to být stejně milostné škádlení, jako konflikt – elektrika projela a konec neznám. Všichni jsme viděli totéž a já přemýšlela, kolik lidí si v té elektrice řeklo: „Ta dnešní mládež, oni se rvou i na veřejném prostranství.“, a kolika lidem zvlhl zrak: „Ti milenci zamilovaní...“ Profesionálovi ve mně bylo líto, že nezná počet kladných a záporných hodnotících znamének vznášejících se v elektrice, mně samotné zůstalo přemýšlení. A o čem si na základě těchto prožitých situací přemýšlím? O tom, jak máme svůj život a pohled na něj a na vztahy s lidmi kolem nás víc ve svých rukách, než si sami myslíme. Jak snadno můžeme vidět to, co chceme vidět – ať zlé, nebo dobré. Nejde jen o to, zda dokážeme vidět a vyzobávat to dobré, ale i to, zda dovedeme i rozdávat – třeba „jenom“ tím, že pustíme sednout, usmějeme se, pochválíme. Vzdávám hold Karlu Čapkovi: ve sloupku nazvaném Dva světy v Lidových novinách z roku 1931 tohle všechno pojmenoval jasně, stručně – a dokonale.

Potkáme-li v setmělé ulici cizího člověka, okamžitě nám probleskne: „Co od něj mohu očekávat?“ Snažíme se odhadnout, zda jsou jeho úmysly dobré či zlé a zda má na to své úmysly realizovat, je-li pro mě nebezpečný. Psychology zajímá, čím se naše posuzování neznámých lidí řídí.

Muži jsou dobrými řidiči – své ženy nepouštějí za volant, aby se neukázalo, že řídí lépe… Za posledních třicet let vzrostl počet řidiček pětinásobně a mnohá dopravněpsychologická srovnání ukazují, že výše zmíněný motoristický vtip o řidičských kvalitách žen není daleko od pravdy.

Čtenáři nám často píší o kontakty na psychology. Zejména ve venkovských oblastech a pro osoby, které nemají přístup k internetu, je obtížné psychologa najít. Přispět ke zlepšení by měla i naše nová servisní rubrika.

Koncert pro hospice

Dá mi vždycky dost práce, než se mi večer podaří uspat syna, a ani pak to není žádný med. Je mu půl roku, ale v noci chce stále pít co dvě hodiny. Přitom téměř nesaje, pokud mu ale mléko odepřu, začne se vztekat a vzbudí celou rodinu. Jsem z celé situace vykolejená zřejmě i proto, že jsem si myslela, jak – jako absolventka pedagogiky, svého prvorozeného zvládnu. Ale praxe je jiná… Předem díky za radu, Andrea Předně vás mohu uklidnit, že v šesti měsících je nervový systém dítěte již natolik zralý, aby prospalo v noci 11 hodin – a to bez jídla. Respektive: žádné dítě ve skutečnosti neprospí v kuse celou noc. Všechny děti se v noci vícekrát vzbudí. Některé však zase samy rychle usnou, aniž by si toho rodiče vůbec všimli, zatímco ty druhé se docela probudí a rozpláčí. Aby znovu usnuly, potřebují pomoc rodičů. Nemají přitom hlad ani špatné sny. Prostě jen nejsou zvyklé usínat samy. A to je patrně i případ vašeho synka. Rodiče ale mají na výběr. Buď mohou svým potomkům i nadále pětkrát za noc sedm dní v týdnu s usínáním pomáhat, nebo je naučí usínat samotné. Abyste dosáhla druhé možnosti, zkuste následující: – Dávejte syna do postýlky bdělého. Pokud váš synek dosud usínal u lahvičky, s vámi v posteli či houpaný ve vašem náručí, nemůže ani vědět, že dokáže usnout sám. Musíte mu v prvé řadě umožnit zkušenost, že je toho schopný. Oddělte usínání od jídla, kolíbání a vlastně všech činností, ke kterým vás potřebuje. – Pokud syna v noci slyšíte a domníváte se, že není hladový, neběhejte k němu hned, nechte mu chvíli, aby se mohl sám upokojit. – Nehrajte si s ním v noci, byť by byl sebebdělejší. – Hrajte si s ním přes den. – V noci opatrně i s mluvením. Rozhodně nemluvte hlasitěji než polohlasem. Vhodná jsou citoslovce (ššššš apod.) – Vedle nočního spánku spí váš syn patrně i přes den. Pokud spí přes den příliš dlouho, vzbuďte jej. Před jednotlivými denními spánky by měl alespoň tři hodiny bdít. Před nočním spaním by měl bdít nejméně čtyři hodiny. Pokuste se jej v tuto dobu udržet bdělého. Můžete mu povídat, zpívat, hrát si s ním, přebalovat, cvičit, hladit, cokoli mu ukazovat… – Některé děti pláčí ze spánku. V takovém případě je nebudíme. – Čas večerního ukládání by měl být vždy stejný, respektive v rozmezí dejme tomu půl hodiny. – Vytvořte si svůj večerní rituál: Dětem obecně pomáhá, když poslední hodina před spaním probíhá den ode dne stejně. Zejména poslední minuty před uložením do postýlky jsou důležité. Vhodnými činnostmi je v tomto čase zpívání, povídání, mazlení, kolíbání… Též večerní koupání je oblíbené: děti jdou do postýlky čisté a většinou se přitom též příjemně uvolní a unaví. Ideální je takový večerní rituál, který si budete společně se synem užívat i vy. Stravte ten čas skutečně naplno s ním, užívejte si ty chvíle. Pro další rady a tipy doporučuji knihu psycholožky Anette Kast-Zahnové a pediatra Hartmuta Mogenrotha Každé dítě může dobře spát. Přeji klidný spánek celé Vaší rodině.

V srpnu byl v médiích publikován výzkum mezi pacienty hospitalizovanými v psychiatrii, který zjišťoval, nakolik jsou informováni o svém zdravotním stavu a způsobech léčby. Téměř třetina pacientů prý netuší, co jim vlastně je, čtvrtina neví, jaké bere léky a proč. Na úskalí podobných výzkumů upozorňuje psychiatr Radkin Honzák.

Psychoterapeut je až poslední instancí, na niž se rodiče obracejí. Mezitím dítě absolvuje řadu nepříjemných a bolestivých vyšetření, často bez výsledku. Málokoho, včetně lékařů, napadne dát do souvislosti zdravotní či výchovné problémy dítěte s určitou událostí v jeho životě – právě v nich však bývá mnohdy zdroj potíží.

Výzkumy vlivu toxoplasmy na lidský organismus přinášejí další překvapení. Na některé poznatky českých vědců jsme se zeptali evolučního biologa Jaroslava Flegra.

Tedy, ptáte se, co já a vztahy? Hmm, děkuji za optání. Ta zdánlivě jednoduchá otázka je ve skutečnosti hodně komplikovaná. Hned zkraje bych se ale měl zeptat já, o jaké vztahy se vlastně jedná? Když není uvedené žádné vysvětlení, tak se patrně jedná o vztahy mezilidské, snad přímo vztahy partnerské. Ale zrovna o těch mých se mně nechce psát, tím bych asi nikoho moc nezaujal. Jeden náš špičkový dirigent na výzvu, aby řekl něco o svých vztazích k ženám, odpověděl něco ve smyslu: „Proč hned tak smutné téma?“ Nicméně, chvíli u té klasiky přece jen zůstaňme. Už nevím, kdo přesně to byl, tuším, že jeden z našich učitelů, nám jednou řekl, že jediný luxus, který bychom si měli opravdu dopřát, je luxus lidských vztahů. Jistě měl na mysli ty dobré, pozitivní, přátelské vztahy, resp. ty, na kterých se dá ve zmíněném směru pracovat. To jistě v zásadě odsouhlasíme. Jen moc nevíme, jak to nejlépe zařídit. Obecně se zdůrazňuje, že na vztazích se opravdu musí pracovat, že je o ně třeba pečovat podobně jako o zahrádku. Odborníci například navrhují obnovovat partnerské smlouvy, pravidelně si vyříkávat, co se nám líbí a co ne apod. Trochu paradoxní je, že i když to mnozí odsouhlasí, jen málokdo to opravdu dělá. Zvláště mužům se moc nechce o vztazích nějak hlouběji mluvit. Vcelku jim rozumím. Když jsem v pohodě, tak proč do toho „šťourat“, že? A když to skřípe, člověku se nechce strkat do toho prsty ještě více… Ale budu provokovat ještě trochu jinak. Co začít sám u sebe? Vím, je to dost otřepaná fráze, ale cesta to není špatná. Zde jsem příznivcem předpokladu, že práce na sobě a snad nejjednodušeji nejdříve přes jasné, srozumitelné a kultivované vnější chování se nakonec odrazí i ve vnitřních prožitcích a stavech. Mnohé si o tom můžeme přečíst například v pěkné knížce Lidský obličej. Mně se prostě zdá, že se v průměru málo snažíme. Jak to souvisí s těmi mezilidskými vztahy? Docela prostě - pokud chci, aby mně bylo rozuměno, abych byl přijímán a nakonec, aby mě měl někdo rád, měl bych splnit zmíněný základní předpoklad na své straně. Už ale slyším námitku, že to nic nezajistí. To je pravda, ale aspoň to možnému dobrému vztahu nebrání. Málo platné, k nalezení dobrého partnera, přítele, kamaráda musíme mít také kus štěstí. Teď ale chci připomenout i jiné vztahy; vztahy k sobě, k vlastní osobě. Ve vztahu k sobě samému nemám na mysli nějakou sebestřednost, ale něco komplikovanějšího, totiž úctu k sobě samému, sebedůvěru, vědomí svých předností i svých slabších stránek. Psychologicky je opodstatněné tvrzení, že kdo nemá takto vytvořený vztah k sobě, nemá ho ani k ostatním. A již jsme u vztahů k něčemu, co nás přesahuje, tedy k hodnotám přesahujícím naši každodennost. Jak jsme na tom se vztahy ke společnosti, k pravdě, poctivosti, víře a podobně? Znamená fakt, že je to cosi nehmatatelného také to, že je to nedůležité? Také umění stojí mimo každodennost, a přesto si troufám tvrdit, že právě umění je naprosto nepostradatelné v naší kultivaci, a tedy i v tvorbě a prověřování všech zmíněných vztahů. Francouzský antropolog Claude Lvi-Strauss prohlásil, že nebude-li XXI. století stoletím společenských věd (a já dodávám, že tedy i umění), nebude vůbec. Je to snad trochu dramatické prohlášení, ale zkusme o něm přemýšlet…