Online archiv

Cévní mozková příhoda, mrtvice, iktus nebo lidově „pepka“ postihne v České republice více než 30 000 osob ročně. Třetina z nich zemře a u další třetiny pacientů má onemocnění trvalé následky. Jak se tito lidé cítí? Co prožívají jejich rodiny?

Mladých lidí, kteří nehledají práci a nechystají se opustit domov svých rodičů, ve vyspělých zemích přibývá. V Anglii jsou označováni zkratkou NEET, Japonci jim říkají hikikomori a odhadují jejich podíl v mladé generaci na dvacet procent.

Řítí se svět do globální ekologické katastrofy? Vyčerpáváme nezodpovědně přírodní zdroje planety a znečišťujeme její prostředí tak, že příští generace budou mít problém přežít? Ať už zní odpovědi na tyto otázky jakkoli, jisté je, že většina lidí si s nimi nedělá příliš těžkou hlavu. Tím zajímavější jsou motivace jedinců, kteří ochraně přírody a životního prostředí zasvětili celý život.

Pamatujete si finále mistrovství světa ve fotbale 2006, Francie proti Itálii? Jak dokázali Italové vyřadit jednoho z nejsilnějších francouzských hráčů Zinédina Zidana? Ne technicky, ale emocionálně, protože byl známý svou vznětlivostí. Stačilo kolem něj několikrát projít a pokřikovat na něj urážky. On, neschopen usměrnit své pocity a použít v takové emočně vypjaté situaci rozum, se otočil a udeřil provokatéra hlavou do hrudníku. Rozhodčí ho poslal pryč. Šokovaní Francouzi, kterých zůstalo jen deset, prohráli. Sázka na nekontrolovatelné pocity protivníka Italům vyšla. Prvnímu pocitu rozhořčení by se nemohl Zidane ubránit, rozhodující je, co si s ním při svém vnitřním monologu počne. Neřekne si: „Ten idiot, co to má sakra znamenat? Urážet moji matku! Potřeboval by lekci…“ Ale: „Proč mě provokuje? Aha, chce mě odstranit. Bojí se mě. Jasně, mají strach, že prohrají. Máte strach z mých gólů? Bezva, jen se pěkně třeste. Předvádíte pěknou slabotu…“ I ve druhém vnitřním monologu je patrná agrese provázející zlost. Je však produktivně využitá, je zaměřená na hru, na cíl.

S boomem zájmu o emoce, respektive o jejich zvládání a racionální řízení zejména v oblasti byznysu, se i u nás rozšiřuje nabídku kurzů a seminářů emoční inteligence. K těm, které na tuzemském trhu působí nejdéle, patří APAS akademie osobního rozvoje, s. r. o., vedená psychologem Milanem Huttou, jemuž jsme položili několik otázek.

City nás občas táhnou směrem, jemuž se rozum vzpírá, a tak se je snažíme myšlením potlačit - vždyť silné emoce brání v přemýšlení a někteří lidé se v afektu chovají jako neřízená střela. Jenže viděno z širší perspektivy: představa, že emoce zatemňují mysl, nám sama mysl zatemnila. Novější psychologické teorie již chápou emoce a myšlení jako doplňující se procesy, z evolučního hlediska jsou emoce dokonce rozumné.

Mentor označuje podle Akademického slovníku cizích slov z roku 1998 karatele či mravokárce. A v partnerském vztahu dokáže udělat pořádnou paseku. Někdy už do něj jako mentor vstupuje, jindy se jím v průběhu let stává - každopádně pokud připustíte, aby jeho věčné napomínání a poučování měly dlouhodobě navrch, nebude vám v partnerství příjemně a patrně začnete vážně uvažovat o rozchodu.

Dejte šanci intimitě Dnešní partneři jsou nespokojení, když ve vztahu chybí intimita. Nedokážeme se jí už jen tak vzdát. K období zamilovanosti patřila jaksi sama od sebe. Pokud se však intimita neudržuje, zaniká. O to, aby se tak nestalo, se musíme přičinit sami.

Chtějí být spolu, protože se jeden do druhého zamilovali, odděluje je však mnohakilometrová dálka. Dokáže takový partnerský vztah přežít? Přináší vedle negativ i nějaká pozitiva, nebo dokonce dává partnerům něco jiného, co ostatní páry nemají?

Knihu Partneři a rozchody vydal psycholog Jeroným Klimeš poté, co vnitřně zpracoval prožitky z bolestného rozchodu po dlouhodobém vztahu. Od té doby, co má za sebou boj se zhoubným nádorem, tvrdí, rozchody dokážou člověka psychicky vyčerpat a zlomit hůř než rakovina.

Anketa

Zdálky vypadá jako každá jiná kaple, brzy vás ale upoutá zlatá socha psího anděla na věži, která má otevírat zemřelým mazlíčkům cestu do „psího nebe“. Vitrážová okna zdobí psí motivy, stěny tisíce vzkazů, které zde zanechali majitelé již zesnulých psích miláčků. Milovník psů 61letý Stephen Huneck ji postavil ve Vermontu roce 1997. Je jediná na světě a navštívilo ji více než 40 tisíc lidí. Možná by o podobné zařízení byl zájem i u nás, soudě podle poptávky služeb psích hřbitovů. Ten pražský ve starých Bohnicích je už přeplněný, v Jedlové poblíž Mariánských Lázní můžete nechat svého zemřelého pejska (i jiného domácího mazlíčka) nejen pohřbít v rakvi, ale také se s ním za poplatek 500 Kč rozloučit ve smuteční síni. Pocity při úmrtí psa se často podobají smutku při ztrátě blízké osoby. I veterinářka Hana Žertová doporučuje, abychom si nechali čas na truchlení. „Člověk uvolní emoce, pobrečí si, vzpomene na všechno pěkné, co se psem zažil. První dny ho vidí všude, nachází hračky, chlupy, okousané věci, venku si připadá jako bez ruky. Po pár týdnech je schopen uvažovat racionálně a zodpovědně. A to je teprve okamžik, kdy by měl případně začít přemýšlet o novém psovi.“ Dalšího psa doporučuje zejména do rodin s dětmi. „Nejlépe štěně, to zažene všechny chmury. Je však třeba počítat s tím, že je nečistotné a je potřeba ho vychovat. Mladý pes je velice náročný na čas, starší pes z útulku zas může mít spoustu zlozvyků nebo nepředvídatelných reakcí. Předchozího psa si většinou pamatujeme jen z té dobré stránky, a pak se nám nový psík může zdát zlobivý a nevděčný,“ říká Hana Žertová.