Online archiv

Některé osobnostní rysy nebo sklony, pro akademickou psychologii spíše marginální, mohou mít velký význam v běžném životě. Mezi ně patří vlastnosti jako moudrost, shovívavost, uvážlivost a také zvídavost. Ta přispívá, jakkoli seto na první pohled nemusí zdát, k životní spokojenosti. Jako v mnoha jazycích i v češtině existují dobře rozlišitelná dubleta"zvědavý"a"zvídavý". Slovník spisovného jazyka českého definuje jejich významtakto: zvědavý ="takový, který se rád dozvídá to, co se ho přímo netýká"; zvídavý ="takový, který rád získává nové poznatky"(můžeme dodat, aby rozuměl světu a sobě). Mezi zvědavcem a zvídavcem dobřerozlišuje už selský rozum. Děti považujeme většinou za zvědavé i zvídavé. Jejich zvídavost má intenzivní emoční doprovod, radost z poznávání, z objevování, z nového. Zdá se (dej bůh, aby tomu tak nebylo!), že vývoj zvídavostiutlumuje škola, znalosti se získávají jaksi pasivně, ne-li proti vůli dítěte. Vývoj a výchova k zvídavosti, tak jak jsme ji vymezili, by měly být v centru zájmu vychovatelů a měly by být i posláním praktické psychodiagnostiky.Zvídavost pozitivně přispívá k zrání osobnosti. Seberealizovaný člověk je rovněž zvídavý. Zvídavost je významným motivačním horizontem chování i prožívání. Zvědavost a zvídavost jsou jakoby spojité nádoby - čím vyšší zvědavost,tím plošší zvídavost a obráceně. Zvídavost patří k úsilí nacházet smysl, porozumět, zvědavost tíhne spíše k senzacím, k bulváru. Jedním z určujících faktorů ryzí seberealizace je trvalý pocit životní spokojenosti. Můžeme vůbecprožívat radost ze života, nejsme-li orientováni na poznávání smyslu a na prosociální hodnoty? Zvídavost je komplexem, jehož podstatnou složkou je tvořivá interakce s vnějším i vnitřním světem. Jde o vnímavost, o reflexi nadinformacemi v kontextu citovosti a hodnot. Hledět, jak říká Oscar Wilde, je něco jiného než vidět věc. Mohli bychom trochu zjednodušeně hovořit i o nezbytnosti být zvídavý, ne zvědavý. Nepřehlédnutelná vazba je k tvořivémuplánování. I teoretický vědec má disponovat zvídavostí (rozumět smyslu věci). Zvídavost zděděná z dětství je rozvíjena teoretickou i praktickou činností. Přináší radost, uspokojení každému zvídavci - dítěti, jihočeskému rybářii veřejnému činiteli. Nevím, je-li pravdivé úsloví"Nebuď zvědavý, budeš brzy starý", ale vím, že pravdivé je"Buď zvídavý a budeš stále mladý". Zvídavost ("kognizance"podle Murae) je zároveňdovednost, jak vnímat a jak vnímané interpretovat. Je tedy vychovatelná. Dává jiskru všednosti a udržuje dobré spaní. Génius jazyka ji spolehlivě liší od nevázané zvědavosti. Její rozvoj by měl být programován v každémvýchovném stylu. Zvídavost je třeba u dítěte pěstovat - sám vychovatel by měl být zvídavý (hýčkat si to dobré dítě v nás). Každý autentický projev zvídavosti je třeba pochválit. Zvídavost a zvědavost mají cosi společného:kognitivní zaujetí, aviditu dozvídat se, zájem o nové informace, potěšení z toku nových dojmů. U zvědavce se nicméně zaujetí poznávat vyčerpává pokleslým zájmem o nepodstatné, často pikantní. S prosociální orientací bývázvědavec na štíru, mravní postoje má uvolněné až běda. Naproti tomu zvídavost tíhne k poznávání smyslu, k radosti z objevování a z objeveného; postoj je prosociální a tkví v ušlechtilých postojích. Od pubescence, kdy se stálevíce uplatňuje sebevýchova, by měl pubescent překonat tlumivé vlivy povrchního okolí a věřit, spoléhat se na svou kognizanci. Je jasné, že aktivita zvídavosti není jen záležitostí percepce, ale i všech dalších kognitivníchfunkcí. Už Rorschach si byl dobře vědom, že v percepčním aktu je angažována celá osobnost. Doufám (snad ne naivně), že naše kolokvium sestávalo i z vašich otázek. Mám-li pravdu, třebaže jste se nedozvěděli příliš nového, přecejen ve vyústění hermeneutického kruhu by měl být pojem zvídavosti (kognizance) o něco jasnější. Buďme tedy zvídaví, abychom poznali a procítili význam zvídavosti pro život náš a našich bližních.Děti bývají zvídavější i zvědavější než dospělí.

Lidé s matematickým nadáním mají odlišně fungující mozky. Z výzkumu, který byl publikován v dubnovém čísle časopisu Neuropsychology, vyplývá, že ve srovnání s průměrnou populací funguje u matematicky nadaných lidí lépespolupráce mezi levou a pravou mozkovou hemisférou. Matematické nadání se podle různých odhadů vyskytuje u chlapců 6-13krát častěji než u dívek. Příčina tohoto nepoměru není zcela objasněna, předpokládá se však, že důvodem jeprenatální působení testosteronu, které má vliv na vývoj mozku (způsobuje selektivní výhodu pro pravou polovinu mozku). Američtí a australští vědci zkoumali skupinu šedesáti chlapců (praváků): 18 matematicky velmi nadaných(věkový průměr necelých 14 let), 18 s průměrným matematickým nadáním (průměrný věk mírně překračující 13 let) a 24 vysokoškolských studentů (průměrný věk přibližně 20 let). Matematické nadání bylo zjišťováno pomocí testu SAT(Scholastic Aptitude Test - Math). Pokusným osobám byly na monitoru prezentovány soubory písmen - a to na levé a pravé straně monitoru. Chlapci měli za úkol určovat, zda obrazce na levé a pravé straně monitoru jsou, či nejsoushodné. Tímto experimentem lze zkoumat, jak mozek zpracovává data prezentovaná na levé a pravé straně zorného pole - což koresponduje s funkcí pravé a levé mozkové hemisféry. Prezentace probíhala třemi různými způsoby: (1)jednostranná prezentace pro pravou hemisféru (levé oko); (2) jednostranná prezentace pro levou hemisféru (pravé oko); (3) bilaterální prezentace (obě oči). V experimentu byly použity dva typy úloh -"lokální"(probandovi byla prezentována dvě velká písmena složená z malých písmen, například velké písmeno T složené z drobných téček; úkolem bylo určit, zda jsou tato drobná písmena v obou prezentovaných obrazcích shodná) a"globální"(úkolem bylo určit, zda se velká písmena shodují, či nikoli). U průměrných teenagerů i univerzitních studentů byla levá hemisféra rychlejší při řešení"lokálních"úloh, naopak pravá hemisféra bylarychlejší pro"globální"úlohy. To je v souladu se staršími výzkumy, které prokázaly, že levá hemisféra je specializována na zpracovávání detailů (drobných"stavebních kamenů", z nichž je složen tvarpísmene), zatímco pravá hemisféra lépe zpracovává globální celky (v tomto případě tvary velkých písmen). U chlapců s výrazným matematickým nadáním však tento rychlostní rozdíl mezi oběma typy úloh zjištěn nebyl. To ukazuje, žeobě hemisféry těchto lidí lépe vzájemně spolupracují. Navíc se zjistilo, že zatímco běžná populace je pomalejší v úkolech vyžadujících spolupráci obou hemisfér (simultánní prezentace v obou polovinách zorného pole), umatematicky nadaných osob byl zjištěn pravý opak. V úlohách vyžadujících spolupráci hemisfér byly rychlejší než v úlohách s jednostrannou prezentací podnětů. Studie podporuje hypotézu, že lidé s matematickým nadáním nemajížádnou specifickou oblast mozku lépe vyvinutou než běžná populace. Rozdíl není strukturální, ale především funkční, spočívající v tom, že obě mozkové hemisféry jsou schopny lépe vzájemně spolupracovat. Vědci předpokládají, žeobdobné odlišnosti ve funkční organizaci mozku mohou být odpovědné i za jiné druhy nadání.Pravá a levá hemisféra mozku spolu lépe spolupracují u matematicky nadaných středoškoláků.

Ztráta zraku těžce zasáhne každého člověka, říká psycholožka Irena Jílková. Někteří postižení zůstávají i několik let v izolaci, protože jim jejich okolí brání i v těch nejjednodušších činnostech. Vždyť na to přece nevidí...

Joža SpurnýPraha, Portál 2003, 120 s.Obor forenzní psychologie se u nás nachází na počátku rozvinutí svého potenciálu. Zatím se v České republice objevují knihy tento obor uvádějící a nastiňující v celé své šíři. Publikace věnující se pouze určitému tématu tohotooboru jsou k vidění jen sporadicky. Psychologie výslechu je jednou z nich. Přestože se kniha týká poměrně úzkého tématu, myslím si, že nezaujme jen odborníky z oboru, ale i ty, kteří se o tuto oblast pouze zajímají. Význampublikace zvyšuje navíc i to, že aplikuje problematiku výslechu na současnost. Pamatujme, že poslední práce na toto téma vyšly v 60. letech minulého století. Kniha Joži Spurného nahlíží na výslech ze sociálně-psychologickéhopohledu, tedy jako na transakci mezi vyslýchaným a vyslýchajícím. Jak autor sám poznamenává, tato kniha nepodává návod či recept, jak dělat výslech. Není to kuchařka. Naopak, autor detailně rozebírá všechny aspekty výslechu,tedy ingredience, které jsou či mohou být přítomny v takové situaci. Představované téma pokrývá několik disciplín a je tedy díky svému záběru velmi složité. Ovšem kvůli svému věcnému a srozumitelnému jazyku je kniha, aniž byztrácela na své odbornosti, velmi čtivá. Psychologie výslechu je velmi přehledná i pro laiky. Autor vždy představí základní sociálně-psychologické teorie, které dále aplikuje na situaci výslechu. Mimo úvodní kapitolu jePsychologie výslechu rozdělena do čtyř částí. V první z nich nám autor představuje výslech z pohledu všech disciplín pronikajících do této oblasti. Tedy z pohledu trestně právního, kde se věnuje výpovědi svědka i obviněného,dále z pohledu kriminalistického, v němž procházíme jednotlivé fáze výslechu, a nakonec z pohledu psychologie, se zaměřením na sociální aspekt této neobvyklé situace. V druhé části knihy Spurný analyzuje výslech jako sociálnísituaci, aplikuje na výslech poznatky psychologie. Čtenář se tak dozvídá mimo jiné o zvláštnostech výslechové situace a o psychologických prostředcích používaných při výslechu. Autor nabízí určité dělení vyslýchaných nazákladě jejich osobnosti, a zda dotyčný je, či není schopen plnit roli vyslýchaného, tedy zda je ochoten a schopen podat informace. Následně nám nabízí i klasifikaci vyslýchajícího na základě jeho profesní role a výkonu. Třetíčást pojednává o výslechu jako o sociální interakci. Autor opět nejdříve uvádí základní psychologické teorie týkající se sociálních interakcí, které následně aplikuje na výslech. Po určení výslechové interakce se dále zaměřujena sociální percepci a komunikaci během výslechu. Přínos knihy tkví v tom, že objasňuje psychologické i sociálně-psychologické složky ovlivňující jeden velice specifický způsob transakce mezi lidmi - výslech. Jak autor sámříká, text knihy má umožnit lepší porozumění zákonitostem sociálního prožívání a chování všech aktérů výslechu a pomoci tyto zákonitosti efektivně využívat při vedení výslechu.

Zuzana HerzogováPraha 2003, vlastním nákladem, 326 s.Značná část psychologů přichází ve své profesi do kontaktu s lidmi, kteří byli vyšetřováni na policii. Mohlo to být jak v souvislosti s jejich nezákonným chováním, tak proto, že se stali obětí takového chování. Není výjimečné,že některá traumata nutné"vyšetřovací policejní mašinerie"tlumí právě psychologové. A proto by psychologové měli vědět, co se vlastně na policii děje, aby mohli později situaci svého klienta lépe rozumět a pomoci muúčinněji. Koncem roku 2003 byla vydána mimořádná kniha o policejní etice. Napsala ji Zuzana Herzogová, doktorka filozofie pracující na Policejní akademii ČR v Praze. Text knihy je rozdělen do několika problémových celků, znichž bych chtěla upozornit zejména na brilantní filozofické pasáže obsažené v kapitole o etice a profesních etikách. Zajímavé jsou ovšem i kapitoly o postavení policie v demokratickém právním státě a o vlastní policejníetice, jakož i následná část o porušení etických principů policejní práce. Psychology nepochybně zaujme část o nepřiměřeném užití síly policií, a to v souvislosti s obecně vzrůstající agresí a násilím. Další přínosná část setýká porušení principu nestranného prosazování zákona. V příloze najdeme Etický kodex policejní etiky, který formou doporučení přijal Výbor ministrů Rady Evropy v září 2001. Analogie s etickými kodexy některých jinýchpomáhajících profesí jsou zjevné (kvalifikace, vzdělávání, práva personálu, odpovědnost a kontrola). Ostatně srovnání etického kodexu lékaře a policisty najdeme ve vlastním textu knihy. Jisté je, že i policisté musejí zvládatsvou práci nejen na požadované profesionální úrovni, ale také s respektem k základním etickým hodnotám. Na knihu upozorňuji proto, že v policii probíhá analogický proces jako ve zdravotnictví, případně v dalších sféráchpomáhajících profesí: tedy transformace paternalismu v partnerství. Zuzana Herzogová zdůrazňuje, že v totalitních politických systémech má policie výhradně, nebo převážně, represivní úlohu. V demokratické společnosti je službouobčanům. Principy důvěry občanů a respektu k občanům musí být zachovávány i přesto, že je někdy zapotřebí v nezbytně nutné míře použít sílu, která veřejnost chrání před zločinností. Budování profesní etiky může být vhodnýmnástrojem, který základní etické principy ujasní a posílí s tím, že budou důsledně uplatňovány v praxi. Úsilí o založení policejní etiky jako samostatné disciplíny lze jen vítat. Etika by se mohla stát součástí vzdělávacíchprogramů policistů. Kniha je netypická tím, že vyšla vlastním nákladem. Má však své identifikační číslo (ISBN) a lze předpokládat, že bude pro zájemce dosažitelná alespoň v některých knihovnách (např. na Policejní akademii ČRv Praze). Pro závažnost a originalitu textu by bylo žádoucí zvážit formu obvyklého vydání.

Četba je jednou z mála činností, která mi přináší skutečné uspokojení. Proto čtu hodně a rád. Čtu ovšem také z donucení, neboť přednáším šest předmětů, a musím tedy sledovat dění v několika dílčích vědních oborech. Znalostliteratury je to hlavní, co mohu studentům nabídnout. Čtenáře Psychologie dnes bych rád upozornil na následující tituly: Laland, K. N. a Brown, G. E: Sense and nonsence: Evolutionary perspectives on Human Behaviour a JohnAlcock: The triumph of sociobiology. První publikace je jakousi rekapitulací historie evolučního přístupu ke studiu lidského chování. Druhá z knih objasňuje základní koncepty sociobiologie. Další dvě knihy se týkajíreprodukčních systémů. Tim Birkhead: Promiscuity: An evolutionary history of sperm competition a Reichard, U. H., a Boesch, C. (eds.): Monogamy: Mating strategies and partnerships in birds, humans and other mammals.Promiskuitou se zabývající publikace je populárním a čtivým shrnutím toho, co víme o evolučních důsledcích tohoto pářícího systému. Kniha o monogamii popisuje příklady velmi dobře prostudovaných monogamních společností. Oreprodukčních systémech pojednává i další titul, na nějž bych rád upozornil: Lee, P. C.: Comparative primate socioecology. Tato kniha je zaměřena na naše nejbližší příbuzné: poloopice, opice a lidoopy včetně lidí. Populárníknihou, která shrnuje příklady toho našeho chování, jež můžeme vysvětlit jako důsledek"samičí volby", je Miller, G.: The mating mind: How sexual choice shaped the evolution of human nature. Low, B. S.: Why sexmatters: A Darwinian look at human behavor. Tato kniha řeší rozdíly mezi pohlavími, reprodukční investici člověka, nízkou porodnost současných společností, ale i například ekologii války. Jedním z výstupů, které mi utkvěly vhlavě, je důsledek oné nízké porodnosti: autor přichází s názorem, že tento fakt světu od lidí nepomůže. Ve společnostech, v nichž k němu dochází, jde totiž ruku v ruce s enormně se zvyšující spotřebou jednotlivce. Zpřeložených děl bych rád vyzdvihl knihu Roberta Wrighta: Víc než nic: Logika lidského osudu. Pojednává o kulturní evoluci. O tom, že rychlost kulturní evoluce roste úměrně s počtem lidí. Stejně jako Wrightova kniha i knihaJareda Diamonda: Guns, germs and steel: A short history of everybody for the last 13,000 years je pokusem o vylíčení historie lidstva v globální perspektivě. Těžiště knihy leží v popisu pravěkých migrací a osídlení jednotlivýchkontinentů. Diamondovo pojetí směřující k integraci etnologických, antropologických, archeologických, ekologických a lingvistických poznatků je mi neobyčejně blízké. Nakonec jeden velmi pozoruhodný sborník: T. J. Crow:Speciation of modern Homo sapiens. Pro nás významná první polovina této knihy podává přehled všech vymřelých forem člověka, jejich vzájemných chronologických a příbuzenských vztahů, jejich vlastností. Impozantní je množstvídruhů pravěkých lidí, ta jejich variabilita i špatný osud všech s výjimkou našeho druhu. Autor je sociobiolog a etolog. Zabývá se evolucí agresivity, pohlavní dvojtvárnosti a komunikace zejména u hlodavců a plazů. Další oblastíjeho zájmu je kulturní evoluce.

Jiří Mareš a kol.Hradec Králové, Nucleus 2004. 252 s.Sborník příspěvků od téměř dvaceti autorů shrnuje výstupy třetího roku práce na grantovém úkolu"Sociální opora u dětí a dospívajících v psychicky náročných situacích". Medicína patří mezi pomoc nabízející a pomocposkytující profese, což jí (alespoň formálně) zajišťuje vysoký kredit a prestiž. Vnímáme-li člověka, jemuž je pomoc nabízena, jako bio-psycho-sociální entitu, můžeme konstatovat, že biologicky (respektive biotechnicky)orientovaná pomoc je na vysoké úrovni, že se i nadále rozvíjí a že v současné době nejsou pochyby o její kvalitě. Situace psychosociální úrovně již tak uspokojivá není. Sledujeme-li celoživotní aktivity profesora Mareše ičlenů jeho řešitelského týmu, patří všichni mezi průkopníky plné profesionalizace této oblasti (o níž se většina zdravotníků neoprávněně domnívá, že ji bravurně zvládá). Ani tento sborník jako závěrečná část tříletémultidisciplinární a multicentrické práce není výjimkou. V obecné části najdeme šest vynikajících teoretických příspěvků věnovaných motivaci emocionální opory (J. Křivohlavý) a jejímu vlivu na zdravotní stav pacientů (J.Křivohlavý), úloze humoru při poskytování sociální opory, necitlivému poskytování sociální opory, intervencím zlepšujícím poskytování této opory a nakonec otázkám péče řízené samotnými pacienty (vše J. Mareš). Speciální částshrnuje jednak metodicky rigorózně zpracované zkušenosti s českou verzí amerického dotazníku CASS, který autoři převedli do češtiny a následně otestovali v našich podmínkách, a třináct pilotních klinických studií provedených unejrůznějších skupin - jak nemocných, tak osob v tíživé sociální situaci - dětí a dospívajících. Na sborníku je třeba ocenit jednak to, že ač (jako každá taková publikace) má charakter"slepence", má díkyinterdisciplinárním týmům především dominující široký a zevšeobecňující záběr, a to se týká všech příspěvků, jednak že předložené postupy je možno využít v klinické práci (já sám jsem začal používat strukturovanou metoduzjišťování úrovně sociální opory ve skupinové práci s doléčovanými psychotickými pacienty). Stavím se na stranu těch kritiků současných diagnostických manuálů, kteří namítají, že jejich pohled je vymezován striktně negativně azcela opomíjí to, jaké vlastnosti a schopnosti zbývají hodnocené osobě k adaptaci, rehabilitaci, překonání nevýhodného stavu a situace, tedy kvalit, které by měly být využívány systematičtěji a významněji. Stavím se proto i nastranu Jiřího Mareše a jeho spolupracovníků, kteří pod pojmem pozitivní psychologie chtějí právě tyto kvality rozvíjet, a to nejen u jedince, ale i u sociální sítě, do níž patří.

Olivia JudsonováPraha, Dokořán a Argo 2003. 262 s.Koncem loňského roku se na pultech českých knihkupectví objevila kniha, která by neměla uniknout pozornosti zainteresovaných laiků ani sexuálních a manželských poradců. Nemohu s čistým svědomím říci, že by ji snad mohli používatpřímo ve své praxi, nicméně v ní mohou objevit mnoho zajímavostí, jež rozšíří jejich profesionální obzory. Kniha je navíc psaná velmi svěžím stylem. Jak napovídá podtitul publikace:"Úplný průvodce evoluční biologiísexu", předkládané poznatky pocházejí převážně ze zoologie. Autorka je v oblasti, o níž píše, nemálo erudována - ne každý se může"pochlubit"doktorátem z evoluční biologie z Oxfordu. Vážné zájemce o biologiinavíc nadchnou skvěle zpracované poznámky v závěru knihy i podrobný přehled použité literatury. Velmi zajímavá je vlastní forma knihy, text je psán jako soubor krátkých dotazů a vyčerpávajících odpovědí na ně. Dr. Tatiana jetak s jistou nadsázkou britskou obdobou naší známé tety Sally z Mladého světa (paní Jiřiny Hanušové) či MUDr. Fifkové. Jediný, avšak poměrně závažný rozdíl je, že dr. Tatiana nepřijímá dotazy od čtenářů, ale od všemožnýchjiných forem života - primitivními hlenkami počínaje, přes cvrčky, ploštice a ježovky až po kondory, kapustňáky, hyeny či slony. Všechna tato stvoření se na dr. Tatianu obracejí se svými problémy z oblasti milostného života.Někdy jsou to obavy z traumatické sexuální zkušenosti, z velikosti a tvaru penisu či nevěry partnera. Věděli jste, že u řady druhů zvířat jsou dva typy samečků? Jedni jsou nápadní, velcí a na první pohled poznatelní, druzí jsoudrobnější a velmi se podobají samičkám. Velcí samečci si uzurpují právo na většinu samiček a ztrácejí spoustu času v bojích s jinými samečky, zatímco ti drobní se pokradmu vloudí do jejich harému a užívají si. Nebo o nevěřejinak - bylo zjištěno, ze samci křečků kalifornských jsou extrémně věrní. Vědci, kteří zaměřili svou pozornost na tuto zvláštnosti, zjistili, že za to může vasopresin, respektive specifická distribuce receptorů pro tento hormonv jejich mozcích. I laboratorní myšáci, u kterých byl genetickou manipulací pozměněn gen pro distribuci tohoto hormonu, nejevili zájem o jiné samičky než o tu svou. Naproti tomu za žárlivost může závislost na partnerovi - mezinejvětší žárlivky u zvířat patří samičky hrobaříků, samice nutně potřebuje pomoc samce se zahrabáním mršiny - potravy pro potomstvo. I na další palčivé problémy lidí lze najít vhodné příklady ve zvířecím světě. Pokud jstedočetli až sem, tak vás téma zřejmě zaujalo - a věřte, dr. Tatiana je vhodnou četbou pro poučení i pro pobavení. A perlička na závěr. Trápí vás, že nemůžete najít vhodného partnera/partnerku? Nechtěli byste raději být hlenkami?U těch je dosud známo přes 500 pohlaví - a rozmnožovat se lze se všemi ostatními! Nicméně já bych stejně neměnil. A vy?

Uznáváme-li, že je živý organismus autopoetický (sebeutvářející se) systém, pak to znamená, že vytváří své symptomy sám od sebe. Přitom jeden a týž projev může znamenat pokaždé něco jiného.Nabídka symptomů se u každého člena rodiny neustále proměňuje.

Většina lidí by si přála smrt ve spánku, realita však bývá jiná. Umírající může zažívat strach, pocity viny i zlost. Úlevou mu může být možnost o smrti hovořit. Ošetřující personál se nesmí v péči o umírajícího skrývat za profesionální postoj.

Psychodiagnostika se neustále vyvíjí a její celkový stav se nepochybně zlepšuje. Jakým směrem se však budou metody psychologické diagnostiky vyvíjet v budoucnosti? S jakými problémy se jejich tvůrci budou muset vyrovnávat?Potřebujeme hledat cesty, jak stanovit subjektivní závažnost významných událostí, které jedinec prožije či kterých se obává.

Příčina koktavosti sice dosud nebyla objasněna, přesto výzkum značně pokročil a v léčbě byla opravena řada omylů. Neexistuje ovšem žádná terapie, která by postiženým přivodila plynulost řeči, aniž by na tom sami urputně nespolupracovali.Má-li vaše dítě problém s plynulostí řeči, nepřerušujte je, ani je nepopohánějte.