Online archiv

Když se rozpadá více než polovina manželství, mohlo by to někoho svádět k myšlenkám, že v podstatě o nic nejde. Je to přece něco normálního. Jenže to je jako říct, že když ve středověku řádily morové epidemie, bylo v podstatě normální trpět morem. Rozvod je z pohledu dítěte vysoce traumatizujícím zážitkem! Dokáží-li se rodiče rozvést kultivovaně, velmi tím svému dítěti pomohou. Ne vždy se to podaří a takoví rodiče se pak stávají trochu horkým bramborem, který si předávají soudy, pracovníci OSPOD-ů, psychologové a další všemožné instituce. A pokračující traumatizace dětí jako by nebrala konce.

Představa muže jako oběti domácího násilí je stále pro mnohé nepředstavitelná. Je přece silnější, mužnější, tvrdší, má práci, peníze, prostředky k životu… Je to prostě chlap. Tak jaké týrání? Ale co když je to v některých případech obráceně?

Vyrovnávání se s rozchodem probíhá ve čtyřech fázích. Navazují jedna na druhou a každá trvá delší dobu – od optimistické varianty pouhých několika dní přes běžné týdny až po měsíce či roky.

Naše zkušenosti, které jsme si odnesli z předcházejících partnerských vztahů, se do nás samozřejmě vepsaly a více nebo méně ovlivňují naše vztahy současné a budoucí. Často daleko víc a zásadněji, než jsme si ochotni vůbec připustit.

Naše zkušenosti, které jsme si odnesli z předcházejících partnerských vztahů, se do nás samozřejmě vepsaly a více nebo méně ovlivňují naše vztahy současné a budoucí. Často daleko víc a zásadněji, než jsme si ochotni vůbec připustit.

V jejich blízkosti se cítíte za chvilku jako bez života. Ještě před chvílí jste byli docela optimističtí, ale po rozhovoru s někým takovým máte pocit, že svět je dost hrozné místo k životu. Jak poznáme energetického upíra ve svém okolí?

Jak by měl vypadat protějšek citlivých lidí? Je lepší najít si stejného blázna, co slyší mluvit stromy? Nebo raději někoho drsnějšího, aby se síly vyrovnaly? A vůbec, jak poznáme, že je to „ten pravý“? Toho pravého najdeme, až když jej přestaneme hledat. My si jej musíme totiž vytvořit.

Žijeme spolu s partnerkou třetím rokem, předtím jsme spolu půl roku chodili. Od doby, kdy jsme se sestěhovali k sobě, si ale všímám, že přítelkyně má takové zvláštnosti, bez kterých nemůže vůbec žít.

To vzrušení z tance… Mezi tanečníky se tomu říká tangasmus. A ne, není to orgasmus, který byste dostali při obzvláště vášnivém provozování argentinského tanga. Naopak! Sexuální vzrušení dokáže taneční pár spolehlivě rozložit. Přesto je rozkoší, co do síly s orgasmem srovnatelnou. Co to tedy vlastně je? A proč vznikl tangasmus, ale ne třeba polkasmus nebo waltzasmus?

Na světě je tolik žen, které touží po partnerovi a tolik mužů, kteří touží po partnerce. A přesto si k sobě nenajdou cestu. Muži to mají v něčem možná o trochu těžší. Od nich se očekává, že vyvinou iniciativu. Jenže, co když to je nad jejich síly? Co když se žen prostě bojí, i když po nich ve stejném okamžiku touží?

Sexualita mezi lidmi je základní esencí života i vztahu jako takového. Kvůli uspokojení našich potřeb jsme ochotni riskovat a bojovat. Dává nám ale i prostor stát se empatičtějšími a citlivějšími. Energie proudící mezi partnery může být harmonizující, povznášející, ale i ničivá. Co dělat, když je intimní život páru narušen nebo nikdy nefungoval tak, aby byli oba spokojení?