Online archiv

Se vzdělávacími akcemi pro pomáhající pracovníky se roztrhl pytel. Aby také ne, když po nich, stejně jako po pracovnících ve zdravotnictví a školství, systém vyžaduje průběžné vzdělávání. Je samozřejmě potřebné, aby na sobě stále pracovali a udržovali svou schopnost učit se. V systemických a dalších postmoderních směrech usilují pomáhající profesionálové o to, aby svým zákazníkům a klientům pomohli plně převzít zodpovědnost za to, jak žijí, a aby si zařídili život podle svých potřeb a přání. K tomu musí takový pracovník umět především věřit v kompetence svých klientů snad ještě dříve, než v ně uvěří oni sami, přistupovat k nim otevřeně a partnersky. Klobouk dolů před každým, kdo to svede. Proto uvažuji o tom, nakolik ono řízené následné vzdělávání dovede ocenit kompetence těchto profesionálů. Nakolik k nim přistupuje otevřeně a partnersky? Lidé, kteří vedou své klienty k samostatnosti a zodpovědnosti, si nemohou dle vlastní úvahy vybrat kurz (nebo dokonce nějakou méně zaběhnutou formu vzdělávání) a sami si zodpovídat za to, kolik jim tato aktivita přinese užitečného do jejich profesního života. Nemohou se svobodně rozhodnout, pod čí su-pervizí chtějí pracovat. Musí lovit „vzdělávačky“ za kredity, tedy v omezeném rybníčku toho, na co ministerstvo či jiná instituce přidělily akreditaci. Aby toho nebylo málo, pokud se touto akreditací za kurz nebo výcvik zaručí jedno ministerstvo, neznamená to, že by mohl kredity dostat někdo, kdo pracuje ve sféře jiného ministerstva (například zdravotnické kredity versus kredity sociálních pracovníků). Osm let učím na vysokých školách a lektoruji výcviky a kurzy a podle mojí zkušenosti studenti v posledních letech přistupují ke vzdělávání velmi zodpovědně. Nebo mám nějaký zkreslený úhel pohledu?

Mindfulness pro všední den Už nějakou dobu mi můj život připadá nudný a stereotypní. Mám sice hodně aktivit, ale moc mě nebaví. Moct tak odjet někam daleko… Jenže mám rodinu, takže to nepřipadá v úvahu. Vůbec nevím, co se to se mnou děje. Připadám si smutná a nenaplněná, i když k tomu vlastně nemám důvod…

Šárka položí telefon a mechanicky si udělá do diáře několik poznámek: 1. zajet do nemocnice pro papíry a mamčino oblečení; 2. objednat pohřební službu; 3. domluvit schůzku s notářem; 4. zavolat Alici. Alici zavolá až nakonec – stejně by jí s ničím nepomohla. Bude zázrak, když se do pohřbu nezhroutí...

S blížící se třicítkou často sílí psychické tenze, přicházejí bilancující úvahy a zneklidňující otázky: To je ten dospělý život? Neměl bych už mít trvalý vztah? Co děti? Co hypotéka? Jsem tam, kde jsem si myslel, že ve třiceti budu? Co vlastně doopravdy chci?

„Představte si, že se potkáme za 2 roky, Vy záříte štěstím a povídáte o tom, jak se Vám daří … Klidně si k tomu zavřete oči a vyprávějte.“ Dále se doptávám: „V jakém prostředí se nejčastěji pohybujete? Jaké činnosti děláte? Jaké schopnosti využíváte? Co Vám to přináší? Kým jste? Jak to všechno směřuje k naplnění smyslu Vašeho života?“ „Když bych Vám nyní nabídla barvy, jaký obraz byste namalovala? Jaké barvy byste použila? Jaké tvary?“ „Uvědomte si, jaký pocit ve Vás představa vyvolává. A kde na těle má ten pocit své místo? Uložte si tam ten obraz.“ Dovolili jste si pustit se do představy své budoucnosti i Vy, čtenáři? Klientům následně nabídnu Karty vytvořené CEbyla TERAS – Centrem terapeutických služeb z obrazů výtvarnice Jany Dybalové. Klienti z 60 obrazových karet vybírají tu, která jejich představu sebe sama za 2 roky vystihuje nejlépe. A tak začal příběh tohoto obrazu. Klientka hovoří o tom, co pro ni obraz znamená. „Žena s velkým ‚Ž‘ a současně matka, manželka, manažerka, dcera, atd.“ „Co byl tenkrát, před 2 lety, první krok, který jste udělala k naplnění představy?“ „Ujasnila jsem si role ve svém životě, stanovila si priority, uspořádala jsem si čas, aby se mi žilo spokojeněji, a přitom s vášní k tomu, co dělám.“ „Fajn, čemu bychom se měly dnes věnovat?“ „Stanovení priorit tak, abych spokojenější v životě.“ Následovaly další otázky, možná řešení, akční kroky. A víte, co bylo impulsem klientky k vyhledání kouče? „Mám konfl ikt s podřízenou, už jsem vyzkoušela všechno, chci něco změnit, ale nevím co. Proto jsem tady.“ Otázky, které jsem použila, jsou z různých koučovacích přístupů (systemického, Ericksonovského, všímavého a manažerského koučinku). Otázky z různých směrů integrované do jednoho rozhovoru vedoucího k prospěchu klienta. Všechno souvisí se vším. Od konfl iktů s podřízenou přivedl integrativní přístup v koučinku klientku k sobě a ke spokojenějšímu životu. Příběh obrazu končí. A jak se obraz jmenuje? „S VÁŠNÍ I.“ Integrativní koučink, zahrnující manažerský, systemický, Ericksonovský a všímavý přístup, učíme účastníky našeho koučovacího výcviku INTECO – Integrativní kouč s akreditací MŠMT. Jeho 7. a 8. pokračování zahajujeme na podzim 2016 v Brně a v Ostravě. www.smrov.cz

Stejně jako mnohé mé klienty, tak i mne přivedla k online terapiím nečekaná životní změna. Tou bylo v mém případě přestěhování se do Berlína, a snaha pokračovat v práci se svými klienty i za nových životních okolností.

Intenzivní kontakt s lidmi, stres, dlouhodobá zátěž, kontakt s utrpením, které lze často jen málo ovlivnit. To jsou faktory, které zvyšují pravděpodobnost vyčerpání či vyhoření. Právě ty často stávají v pozadí lékařských chyb…

Kdekoli zmíním, že „dělám hypnózu“, ihned slyším žádost, abych „TO“ předvedl. Spousta lidí se – možná i díky různým efektním vystoupením v divadlech či v televizi – touží naučit ovlivňovat druhé lidi tak, aby dělali bizarní věci, plnili jejich přání či koupili jejich výrobky, anebo chtějí umět „číst myšlenky“ druhých lidí.

Jinak než ve velkém se v New Yorku o New Yorku uvažovat nedá. Vysoké budovy, rozlehlá prostranství, velké výkladní skříně, široké ulice, obří porce jídla, objemné nádrže na vodu, gigantické mrakodrapy a hlavně nekonečné sny těch, kteří zde žijí. Když jdete po ulici, máte pocit, že se vám roztahuje hrudník, že se celí rozpínáte při vědomí toho, kým jste…