Kdo nežárlí, nemiluje?

Ve své podstatě je žárlivost emoční stav - nepříjemný jak pro toho, kdo ji prožívá, tak ve výsledku i pro toho, na koho je žárleno. Ruku v ruce se pojí s pocity úzkosti a nedůvěry, obav ze ztráty partnera či partnerky a z potenciální nevěry. Souběžně s tím vyvstávají u žárlivce i otázky a pochybnosti o vlastní sebehodnotě a sebevědomí.

Možná si říkáte, že vás se žárlivost netýká, ale pravda je taková, že „rozžárlit“ se ve skutečnosti může každý. Potvrdil to také známý český sexuolog a psychiatr Miroslav Plzák ve své knize Othelon, v níž uvádí, že jakékoliv ženě či jakémukoliv muži, které máme rádi, se může podařit v nás žárlivost vyprovokovat. Individuální je pouze míra signálů, které k jejímu probuzení potřebujeme. Zatímco někomu stačí velmi málo, v jiných případech je třeba intenzivní podnět.

Člověk je do určité míry schopen zvládat žárlivost sám, aniž by ji dával před svým partnerem najevo. Pokud ale jeho obavy, ať už na reálném, či nereálném podkladě, přerostou určitou míru, kterou je schopen zvládnout sám, začne o nich mluvit. V tzv. žárliveckém dialogu se pak mohou objevit jak obavy z konkrétní nevěry, tak filozofické úvahy na toto téma, kterými „zaměstnává“ svého partnera.

Tím, že žárlivec toto téma před partnerem otevře a prohlubuje ho, nabývají na síle také jeho obavy z nevěry a opuštění, které se snaží vyrovnat svými požadavky na důkazy věrnosti. Pokud není s reakcí partnera spokojen, může následovat další stupeň ve formě sledování a slídění.