Online archiv

Fantomové bolesti

Když spolu pracují muži a ženy v laboratoři, zamilují se a škodí to vědě. Když je pak kritizujete, začnou brečet, řekl na adresu vědkyň britský biochemik Tim Hunt při přípitku na neoficiální části konference v Jižní Koreji. A rozpoutal tak nové kolo úvah na téma, jaké jsou důvody diskriminace žen ve vědě.

Přihodila se nečekaná situace. Jste vystresovaní. Nevíte, co si počít. Cítíte úzkost, chce se vám brečet, anebo jste jen trochu podráždění. Podle vědců je možné, že telefonát matce stres zredukuje.

Když se někteří moji známí dozvěděli, že se ve své diplomové práci věnuji znovu začlenění (resocializaci) jedinců po výkonu trestu odnětí svobody (VTOS) do běžného života a že s těmito lidmi chci dokonce i pracovat, tak na mě nevěřícně zírali a říkali mi, že jsem se úplně zbláznila. Prý, jak mě to vůbec napadlo a proč o tom píšu? Tyto otázky se mě velmi dotkly. Měla jsem chuť odpovědět:,,Já si snad můžu psát diplomku, o čem chci. Do toho, o čem píšu, nikomu nic není.“ Místo toho jsem však šokovaně odpověděla, že mě toto téma velmi zajímá. O to horší reakce byla, když jsem řekla, že bych ráda s lidmi po VTOS pracovala. Strhla se na mě vlna kritiky a otázek. „Ty sI neuvědomuješ, jak moc je tato práce, zvláště pro tebe, nebezpečná? Všichni, kdo pracovali u probační a mediační služby (PMS) odešli zklamaní a zcela emočně vyčerpaní. To bys nezvládla. Žádný z vězňů se nikdy nenapraví!“ Po této odezvě jsem doufala, že v rámci svého výzkumu zjistím alespoň částečný opak. Tedy to, že se někteří lidé propuštění z VTOS přece jen dokážou za pomoci pracovníků PMS začlenit zpět do rodinné, sociální a pracovní oblasti, což je zásadní pro budoucí bezúhonný život řádného občana. Na základě svého výzkumu jsem zjistila, že to jde, ale člověk musí sám chtít. Pokud se začlenit nechce, odmítá spolupracovat s pracovníky PMS, potom je veškerá snaha o pomoc marná. Do skupiny těch, kteří opravdu chtějí, spadají většinou ti, kteří se dopustili majetkových podvodů nebo ti, co si odpykávali trest za neúmyslné zabití. Vážně si tedy myslíme, že pomoc jedincům propuštěným z VTOS vrátit se do běžného života je zcela zbytečná? A co ti, kteří byli odsouzeni k pobytu ve vězení za neúmyslné zabití a svého činu doopravdy litují? Ti si nezaslouží žít normálním životem? Nezaslouží si druhou šanci? Nebo ti, co už mají pobytu ve vězení plné zuby a rozhodnou se, že se změní a začnou s odborníky spolupracovat? Ve svém výzkumu jsem zjistila, že je rodina vždy přijme zpátky a že s její pomocí nebo s pomocí PMS si vždy najdou práci (pokud chtějí) a vrátí se do běžného života. Ať už jsme proti vězňům jakkoli zaujatí, nezapomínejme, že žijeme v době agresivních dětí, mládeže a dospělých lidí a že i nám se může stát, že v afektu někoho zabijeme nebo že ze zoufalství spácháme jiný trestný čin. Můžeme skončit ve vězení třeba i nedopatřením. A přiznejme si, že ne všichni známe všechny zákony a víme, za jaké další činy se můžeme ocitnout za hranicí zákona. A v době narůstající kriminality a agresivity se to může stát každému z nás a kdykoliv. Proto si položme ruku na srdce a zeptejme se sami sebe, kdyby k tomu došlo a my bychom byli odsouzeni k několikaletému pobytu ve vězení, nebyli bychom vděční probačním úředníkům nebo sociálním kurátorům za jejich pomoc? Proto nepokládejme pomoc lidem propuštěným z VTOS za něco zbytečného nebo za zvláštní zálibu. Činnost pracovníků PMS je velmi náročná a nebezpečná, protože zde hrozí velké riziko syndromu vyhoření. Uvědomme si, že každý si zaslouží druhou šanci. Nikdy totiž nemůžeme vědět, kdy budeme potřebovat jejich pomoc i my.

při práci se závislými pacienty

Diabetes se u každého rozvíjí jinak, připomíná koktejl, jehož složení neznáte. Každý pacient v sobě má různě fungující geny, jejichž kombinace může způsobit různé problémy, proto také může každý užívat jiné léky. To pacienty mnohdy mate. Připočtěme k tomu nutnost doživotně dodržovat režimová opatření a je jasné, že cukrovka je choroba, která výrazně zasahuje i psychiku nemocného.

Co to znamená být zralý? Pokud řekneme o dítěti, že je už dospělé, znamená to, že jsme u něj vypozorovali určitý soubor vlastností a uznali stupeň jeho vnitřní zralosti. Jak vidí problematiku zralosti v průběhu života experti? Co to znamená být „dospělý“ v různých životních fázích? Jejich odpovědi ukazují, že zralost je velmi relativní pojem …

Proč?

Mít dítě není žádná povinnost a já mám právo zvolit si život bez něj. Mateřský instinkt ani tikot biologických hodin necítím. Chci se v životě realizovat jiným způsobem. Nač přivádět na přelidněný svět další dítě? Motivy bývají různé - výsledek stejný: dobrovolná bezdětnost. Markétě je 36 let, pracuje na manažerské pozici a už od sedmnácti má jasno: „Nechci děti. Ani s přibývajícími roky se ve mně žádné mateřské instinkty neprobouzejí, biologické hodiny mě nechávají naprosto v klidu,“ říká. Má práci, která ji naplňuje, zajímavé koníčky a láskyplný partnerský vztah. Přesto má problém. Cítí, že se v okruhu svých přátel dostává do izolace - všechny její kamarádky postupně začínají mít děti. Jedno, dvě… „Markéta je velmi společenská, ale postupně ztrácí svůj sociální komfort, protože kamarádky, s nimiž se stýkala, začaly mít jiné zájmy, jiné zážitky. Markéta se cítí ve vzduchoprázdnu. Hovory o dětech ji nezajímají, společný výlet s ubytováním v baby friendly penzionu ji odpuzuje,“ říká psycholožka a psychoterapeutka Jitka Douchová. Odhaduje, že mezi jejími klientkami, vesměs vysokoškolačkami, je 10 až 15 procent těch, které programově odmítají mít děti. Narážejí na podobné sociální bariéry jako Markéta - hledat si mladší a mladší kamarádky, které ještě o děti nestojí, není řešení. Člověk potřebuje blízké kontakty s vrstevníky. Pokud mladý dospělý, který studuje a plánuje cestování, říká, že nechce děti, je to úplně normální a bez problémů akceptovatelné - většinou to vnímáme jako „ještě nechci“. Je na děti moc mladý, nezralý, nemá potřebné ekonomické ani profesní zázemí… S přibývajícími roky se podle psycholožky Douchové začíná přístup mužů a žen lišit. U párů, které zůstávají dobrovolně bezdětné, je zpravidla tím, jehož slovo má zásadní váhu, žena. „Pokud si žena v osmadvaceti uvědomuje, že nechce dítě, a nezmění své rozhodnutí během dalších čtyř nebo pěti let, už si za ním stojí. Pravděpodobnost, že by na prahu čtyřicítky najednou zatoužila být matkou, je velmi malá,“ říká. Ovlivňuje nás reklama, společnost vnucuje ženám, co všechno je nutné pro dítě zajistit, jakou dá výchova práci. Máte ale chuť pořídit si něco, co je tak strašně složité?