Online archiv

Vydání: 11/2006

Kurzy a výcviky

11/2006
Pravidelné semináře Dětské psychiatrické kliniky

Příběh jednoho koktavého

Alžběta Peutelschmiedová, 11/2006
Frederick Pemberton Murray, Susan Goodwillie Edwards Brno, Paido 2006, 126 s.

Co čte Stanislav Hájek

Stanislav Hájek, 11/2006
Asi to bude znít až pateticky, když prohlásím, že čtení bylo pro mne vždy jakousi zvláštní možností kontaktu s okolním světem a tak trochu i sváteční situací. Dříve jsem knihy četl většinou na jeden zátah a tato rychlost spolu s možností sdílení prožitků s druhými lidmi ve mně vyvolávaly zvláštní pocit myšlenkového a prožitkového obohacení. Ve věku dospívajícího a mladého dospělého jsem prahnul po něčem jiném, než bylo právě to, co bylo obecně a hlavně oficiálně doporučováno. I když ani tomu jsem se nikdy nevyhýbal a snažil se to přečíst už proto, abych si mohl na věc utvořit svůj vlastní názor. S nostalgií vzpomínám, jak jsem měl v roce 1978 poprvé ve svém životě možnost vycestovat za tzv. železnou oponu. Pracoval jsem jako volunteer při hlídání dětí ve Velké Británii. Když jsem poprvé navštívil univerzitní knihovnu v místě, kde jsem pracoval, byl jsem doslova v šoku: obrazně vedle sebe jsem tam našel sebrané spisy V. I. Lenina stejně jako Mein Kampf Adolfa Hitlera nebo u nás v tu dobu přísně zakázaná díla nejrůznějších filozofů. Ohromil mě a současně velmi zaimponoval ten skutečně svobodný přístup k informacím všeho druhu. S velkou chutí a opravdovým zájmem jsem na střední škole četl i mnoho z tzv. povinné literatury. Vzpomínám moc rád na četbu Jiráskova F. L. Věka, patrně mi byl tou dobou situačně blízký, protože i já jsem poprvé odešel z domova „za studiemi“. Stejně rád vzpomínám na četbu čehokoli od Huga, Feuchtwangera, Steinbecka či z našich autorů Karla Čapka. O něco později pak jsem s nadšením přečetl celou u nás vydanou tvorbu Remarqua a opakovaně jsem se k některým jeho knihám vracel. Pokud bych měl zhodnotit toto období, pak zcela zřejmě převažovala beletrie. To se však změnilo v době, kdy jsem začal studovat psychologii. Dílem z nutnosti a čím dál více z vlastního zájmu jsem se při čtení (a řekněme studiu) věnoval odborným knihám, především z daného studijního odvětví a oborů s ním souvisejících. Každý, kdo studoval před rokem 1989, si jistě vzpomene, jak obtížná byla dostupnost odborné literatury, zejména té, která nebyla zrovna považována za „ideově žádoucí“. Komplikací samozřejmě byla i moje jednostranná jazyková výbava. Myslím, že po roce 1989 postupně dochází k opačnému paradoxu, kdy knižní trh (jak beletristický, tak i odborně literární) je zahlcen doslova vším možným a někdy až skoro nemožným. Protože si mohu dovolit srovnání obou období, která jsem prožil a prožívám, myslím že i přes prvotní složitost a nepřehlednost upřednostňuji to druhé, kdy čtenář je okolnostmi nucen vybírat, porovnávat a sám vlastním úsudkem hodnotit, co je cenné a co je pouhým cílem komerčního snažení autora nebo autorů, nebo dokonce dokonalým brakem. To považuji za velkou výhodu dnešních studentů - snadná dostupnost a široká paleta možností výběru. A co čtu já v současné době? Asi vzhledem k mnoha okolnostem už nedokážu číst na „jeden zátah“ a spíše jsem přešel na paralelní způsob čtení, kdy mám rozečteno zároveň několik publikací. Rád čtu současně něco odborného a vedle toho třeba beletrii nebo literaturu faktu. Nemám proto žádné jiné vysvětlení, než že mi to vyhovuje, snad jen z mentálně hygienických důvodů. Prostě už nedokážu číst jen odborné věci, stejně tak jako ne jen beletrii. Aktuálně mě z odborných věcí velmi zaujala Psychologie od Rity L. Atkinsonové a kol. (Portál, 2003). Myslím, že málo kdy má psycholog (ale i nepsycholog) možnost mít k dispozici tak ucelený přehled psychologických poznatků, včetně nových výsledků výzkumů. Na jednom místě se lze seznamovat s hlavními oblastmi oboru, jeho historií, metodologií, se základy neurobiologie, psychopatologie a psychoterapie. Současně s touto knihou, kterou považuji spíše za studijní pomůcku, čtu další a také spíše odbornou publikaci, kterou je kniha původně muslimského autora Ibn Warraqa: Proč nejsem muslim (Votobia, 2005). Podtitul knihy - Nekompromisní kritika islámského fundamentalismu - jasně určuje, o čem to je. Autor po krátké periodě života v Evropě žije a učí v Ohiu, USA, je ženatý, má dvě dcery. Za cenné na tomto díle považuji především to, že autor sám má osobní zkušenosti s islámem. Zděšen vývojem a růstem islámského fundamentalismu předkládá kritický pohled nejen na život Mohameda, faktory, které ovlivnily vznik Koránu, ale především na růst islámu jako nového náboženství a jeho rychlého „šíření ohněm a mečem“. To vše mě bytostně zajímá zejména v kontextu s rostoucí vlnou terorismu, která se bezprostředně dotýká i našeho prostředí. Svá témata zde však najdou i ti, kteří se zajímají o formy útisku žen (extrémní případy z muslimského světa), o autoritativní povahu islámských zákonů a s tím souvisejícího potlačování lidských práv v mnoha muslimských zemích včetně dalších zajímavých a kontroverzních témat. Velkým tématem pro mne je i srovnání všech dosavadních diktatur. A snad pod vlivem aktuální vnitropolitické situace jsem opakovaně sáhnul po politickém románu Ladislava Mňačka: Jak chutná moc (Československý spisovatel, 1990). Není asi potřeba líčit, o čem kniha pojednává. Za akcentování jistě stojí připomenout stálou, až hrozivou aktuálnost po pisovaného tématu. Díky okruhu přátel, ve kterém se pohybuji, se mi do rukou dostala právě vycházející kniha jednoho z mých známých, hudebníka, textaře, překladatele, spoluzakladatele a jednatele nakladatelství Daranus, Josefa „Pepsona“ Snětivého: Každý král je sám (Daranus, 2006). Autor se narodil v roce 1973. Vystudoval vysokou školu ekonomickou. Učarovala mu však muzika, které se plně věnuje. Ve své knize líčí, prizmatem své osobnosti a svých rozmanitých aktivit současný svět kolem sebe, svět showbyznysu, ale nejen jeho. Kniha je pro mne příležitostí k nahlédnutí do osobnosti mnohostranně nadaného a tím pádem i komplikovaného člověka, do jeho bolestí i radostí, úvah a prožitků, které jsou pro psychologa vždy cenným poznatkovým materiálem, podobně jako v případě shora citovaných knih.

Slovník analytické psychologie

Jiří Šípek, 11/2006
Lutz Müller, Anette Müller (ed.) Praha, Portál 2006, 496 s.

Dějiny psychologie

Stanislav Kratochvíl, 11/2006
Alena Plháková Praha, Grada 2006, 328 s.

O jakém sexu sní muži?

ŠÁRKA KUBCOVÁ, 11/2006
Jak často muži opravdu myslí na sex a jaké jsou jejich fantazie? Co je smyšlenka moderních časopisů a jaká je realita? Jakými cestami lze vyvrátit mýty a najít pravdu?

Kvalitativní zkoumání smysluplnosti života

11/2006
Východiskem poznání smyslu a účelu žití a bytí při použití kvalitativních metod je to, co člověk řekne – jeho promluva, slovní projev, řeč. Kvalitativní přístup se snaží pochopit subjektivní pojetí smyslu a účelu žití a bytí člověka v jeho celistvosti – tak, jak ho daná osoba chápe, jak ho ona sama vidí a prožívá.

POHLED MATKY

Zdena Svobodová, 11/2006
V počátcích naší práce mne dramaterapie obohatila už tím, že jsem ji začala organizovat. Sháněla jsem nové klienty, prostory, peníze. Protože jsem v té době ještě nechodila do zaměstnání, získala jsem tak pocit potřebnosti, naplnění, smysluplné činnosti. Později jsem začala pracovat i jako dramaterapeutka. Moc zajímavé bylo sledovat děti při hrách na rodinu. Krásně při tom vyvstávalo, jak to vypadá v jejich rodinách. Chlapci zrcadlili chování tatínků, dívky napodobovaly maminky, možná se to i nějak pomíchalo. Líbilo se mi, jak se „kluk-zlobil“ stal zodpovědným, když dostal v „dramošce“ za úkol zorganizovat lyžařské závody. Autista Kamil, který se na začátku nezapojoval a stál stranou, přitom skvěle napodoboval rozhlasového komentátora. Jako účastnice dramaterapie jsem si sama na sobě ověřila slova, kterými se dramaterapie doporučuje i zdravým lidem. V hodinách jsem prožívala situace, které jsem v dětství nezažila (třeba být zlobivá holčička - cíleně zlobit). Pohrála jsem si, uvolnila se. Nejdříve jsme zkoušeli včlenit maminky mezi děti. Maminky se však většinou snažily zejména pomáhat svým dětem, aby nezdržovaly ostatní a aby dělaly věci „správně“. V dramaterapii je však přínosné právě to, že se zde děti mohou realizovat bez zásahu rodičů. Proto jsme později přešli ke dvěma samostatným skupinám: dětské a rodičovské. Tak se podařilo vytvořit prostor pro osamostatňování dětí a rodiče získali vzájemnou podporu a chuť se dál na tomto osamostatňování svých dětí podílet.

Za oponou je možné vše

LUBOMÍR HADAŠ MARTIN FILIP, 11/2006
Dětem s mentálním postižením nabízí dramaterapie realizaci sebe sama bez zásahu rodičů. Vytváří prostor, který není organizován ani jasně naplánován za účelem výchovy, a klientům tak nenásilně pomáhá k většímu osamostatnění.

Mateřština na druhou

Pavla Koucká, 11/2006
„Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem“ a „Čím dřív, tím líp“ – tato kombinace přísloví jako by ovládala velkou část rodičů dnešních předškoláků. Anglické školky se v naší zemi pomalu stávají standardní nabídkou a mnozí rodiče s výukou cizímu jazyku začínají již u batolat či dokonce kojenců.

Pane doktore, lidsky prosím

Daniela Kramulová, 11/2006
Na lékaře se obracíme v prní řadě jako na odborníka, specialistu na určitou část našeho zdraví. V ordinaci však hraje důležitou roli komunikace a vzájemný vztah, v případě dětských pacientů se týká i jejich nejbližších dospělých. Oprávněně tedy čekáme odborný přístup i v této oblasti.

Jezdím za prací

DANIELA KRAMULOVÁ, OTAKAR PATOČKA, 11/2006
Pracovní příležitosti, včetně těch nejatraktivnějších, se soustřeďují kolem průmyslových aglomerací. Při přetrvávající nechuti ke stěhování, podpořené zakonzervovaným stavem na trhu s byty, mnozí lidé na pracovní týden opouštějí rodinu a vyrážejí za prací…