Online archiv

Vydání: 3/2007

Karel Schwarzenberg - óda na český komplex

Jiří X. Doležal, 3/2007
Nový ministr zahraničí Karel Schwarzenberg (vypisovat jeho celé jméno je nad možnosti tohoto textu, končí slovy „vévoda krumlovský“) dal českému národu mimořádnou příležitost ukázat malost v té nejhrůznější podobě, která by snad svou intenzitou a rozšířeností zarazila i samotného Freuda. Je sice pravdou, že se Karel Schwarzenberg může stát závažnou brzdou rozšiřování Evropské unie a že v nejhorším představitelném případě můžeme počítat i s útoky tureckých sebevrahů v Praze. Rod Schwarzenbergů má totiž v erbu uťaté hlavy Turků. Kromě tohoto detailu si těžko může kdokoliv příčetný představit do role šéfa naší diplomacie vhodnější osobu. Diplomacie odnepaměti - a existence e-mailů na tom nic nezměnila - stála na osobní autoritě vyjednavače, na individuálních vazbách, na jeho prověřenosti, věrohodnosti a odpovědnosti. A v naší zemi nikdo srovnatelně konkurenceschopný pro daný úkol není. Zajistit, aby v integrované Evropě byl hlas naší desetimilionové loužičky alespoň trochu slyšet, je ale více než potřebné. Prověřenost a individuální vazby má kníže budované pět set let. A my občané můžeme být více než rádi, že místo aby lovil kance, jezdil na koni, ochutnával úrodu vína či jinak užíval majetku na svých panstvích, tak bude chodit v zájmu země každé ráno do kanceláře debatovat se senegalským velvyslancem pověřeným i pro Quineu a Gambii, že toho českého Vencu, co si z Conacri chtěl přivézt kilo heráku a chytli ho tam, nemají sníst, ale pustit. Reakce občanů však jsou jedním křikem komplexu méněcennosti a ukazují, že naše populace je zralá buď na psychoanalýzu, nebo na psycholytickou dávku LSD, či nejlépe na obojí. Občan prezident Václav Klaus pro MF Dnes prohlásil: „Každý člověk, kterého jsem viděl od té doby, co jsem zaslechl jméno Karla, Schwarzenberga, se na to díval s pootevřenou pusou a říkal, to si děláte legraci. To snad není pravda. Myslím, že to je všeobecný názor v této zemi, žádné specifikum Václava Klause.“ Občan europoslanec Jan Zahradil (ODS) zase do novin povídal: „Já se s panem Schwarzenbergem nesmířím a budu ho bedlivě sledovat, co jak dělá.“ Občanka či spíše soudružka poslankyně Kateřina Konečná (KSČM) zase v diskuzi před hlasováním o důvěře vládě Mirka Topolánka prohlásila: „Pokusím se hovořit pomalu, aby mi rozuměl i pan Karel Schwarzenberg.“ A to jsou hlasy jen těch občanů nejobčanovatějších, kteří alespoň artikulují. Co na adresu knížete slyšet v hospodách nižších cenových skupin či čísti v diskuzích na webu, nelze tisknout. Abych uvedl faktory, které ještě vstupují do hry: občanka Konečná má nenávist k aristokracii ve svém politickém programu diktovaném Stranou a je jí šestadvacet. Občan Klaus zase je o hlavu, občan Zahradil pak o hlavu a půl menší než napadený aristokrat. Přes tyto jistě působící veličiny jsem však přesvědčen, že primárním při popsané rejekci je normální mindrák. Pohnutky poslankyně Konečné jsou představitelné a stejné jako u rejekcí v hospodách. Knížepán má peníze… Až se soudružka vdá a porodí, přestane se o politiku zajímat. Europoslanec Zahradil má motivy komplikovanější - stav u něj vyvolává hlubokou kognitivní disonanci. To on je pan evropský, má kancl v Bruselu i ve Štrásburku, má na to papíry, a furt nic. Furt ho v tý Evropě lidi neberou vážně jako toho divnýho pavouka, co teď sedí v Černínu! Proto je na vědomé úrovni třeba pavouka s rodokmenem jednoznačně odmítnout. V ještě komplikovanější pozici je Václav Klaus. Už nástup do křesla po Václavu Havlovi, který v politice hrál skutečně první ligu, byl hořkou pilulkou. Na rozdíl od Havla, Klause do té velké politiky ani americký prezident, ani britská královna, ba dokonce ani ten dalajlama nevzali, hraje v mezinárodní politice roli velice skrovnou. A teď se odněkud z orlických lesů vynoří cosi, co znají skutečně v celé Evropě! AU! Proto jediné, co mne chrání, abych Karla Schwarzenberga nelitoval, je vědomí, že je na závist za ty generace zvyklej.

Jak jednat s opilcem?

Karel Nešpor, 3/2007
Kolem osmé hodiny večer mě na ulici zastavil zavalitý muž se slovy: „Nemáš oheň?“ „Jsem nekuřák,“ hrdě jsem odvětil. „Kecáš, dám ti před dršku,“ pravil hněvivě muž zjevně pod vlivem alkoholu. Poznamenal jsem věcně: „Na vašem místě bych to nedělal.“ Souběžně s tím jsem udělal úkrok stranou a dal se na ústup rychleji než 5 km za hodinu. Více než metrákový kolos na vratkých nohou mě nebyl schopen pronásledovat. Tak za mnou poslal alespoň pár nadávek. Ty by se při troše fantazie daly chápat jako hanobení rasy, národa a přesvědčení. Do podobné situace se může dostat každý. Proto předpokládám, že vám přijdou vhod následující jednoduchá doporučení:

Je zdrženlivost ještě stále hodnotou?

Petr Nesvadba, 3/2007
Dnes se zdá, že požadavek zdrženlivosti je jen politováníhodným a zastaralým klišé, tu a tam oprášeným rodiči nebo náboženskými fanatiky. Ale je tomu tak doopravdy? Zdrženlivost je slovo velice nemoderní, pokryté prachem staletí jako ohmataná a odhozená kniha, ležící nepovšimnutě na zaprášeném regálu kdesi ve vzdáleném koutě knižního velkoskladu. Když k ní přičichnete, až přespříliš zavání antickým starověkem, ještě spíše však temným středověkem, církevními dogmaty a moralizováním. Čeho a proč bychom se měli zdržovat dnes, kdy doba zdá se být těhotná příležitostmi, kdy naše tělo i psýché jsou přímo bombardovány podněty, které nestačíme všechny ani registrovat, natož pochopit, rozlišit a zaujmout k nim postoj?

Učíme se tím, co prožíváme

Denisa Denglerová, 3/2007
Když se řekne učení, mnozí z nás si představí racionální proces získávání poznatků. Významnou alternativou je přímá zkušenost, zážitek. Ve všeobecném povědomí je zakořeněná představa, že znalosti a vědomosti získáváme především teoretickým studiem, prostřednictvím výkladu, četbou. Zážitková pedagogika zdůrazňuje přínos přímé zkušenosti (zážitku) před jednostrannou preferencí racionální stránky učení. Významný je v oblastech souvisejících se sebepoznáváním, získáváním sebedůvěry, překonáváním vlastních hranic. Zážitková pedagogika intenzivně přispívá ke zvyšování sociálních kompetencí účastníků, k rozvoji jejich specifického nadání, k hledání životního smyslu, k prověřování systému hodnot a etických zásad každého jednotlivce. Právě její přesah do pedagogiky, psychologie a dalších oborů (sociologie, estetika, etika, environmentalistika) způsobuje jistou neukotvenost tohoto oboru. Jde o výchovu ve smyslu záměrného působení na člověka s cílem ovlivnit jej. Cesty, jak k tomu dospět, jsou převážně psychologické.

Jak přežít pracovní úspěch

Daniela Kramulová, 3/2007
Často se hovoří o tom, že naše společnost je orientovaná na výkon, na úspěch. Když vytoužený úspěch přijde, umíme si s ním poradit? Požene nás dál? Nebo usneme na vavřínech? Dokážeme reálně zhodnotit své možnosti? Pulty knihkupectví, regály knihoven i internetové stránky jsou plné příruček, článků a doporučení, jak být úspěšní. Dozvíme se, jak zaujmout šéfa, prosadit vlastní názor, náležitě prodat výsledky své práce, získat respekt kolegů… Někdo stoupá k vytčenému cíli zvolna, krok za krokem, jiný bere při cestě vzhůru schody po dvou. Je ale významný pracovní úspěch a s ním spojené peníze, ať už v podobě zisku nebo citelného zvýšení platu, a nárůst (pravo)moci opravdu tak jednoznačně bezproblémově pozitivní a jeho zvládnutí nepůsobí problémy? Nedokáže člověka někdy také „rozhodit“ a způsobit, že je z něj v relativně krátkém čase „někdo jiný“? A je taková změna vždy k lepšímu? Jistě, člověk se v interakci se sociálním i hmotným prostředním mění a vyvíjí celý život. Pokud ale mohou mít okolnosti spojené s velkým úspěchem vliv na integritu osobnosti, životní styl a hodnotovou orientaci konkrétního jedince, je minimálně dobré to vědět - ať už se na situaci díváme z pozice dotyčného a jeho blízkých či ze strany bezprostředních nadřízených a managementu zaměstnavatele. Ještě lepší je připravit se.

Můžeme se nějakým tréninkem dopracovat k tomu, aby nám stačil kratší spánek?

Karel Šonka, 3/2007
odpovídá odborník

Jak (ne)léčit trauma

Eva Špičková, 3/2007
a) oběť musí co nejdříve na vše zapomenout, chovejme se tedy, jako by se nic nestalo; b) oběť je nemocná, vyléčí ji odpočinek, nečinnost a farmaka; c) oběť se musí ze všeho vypovídat.

Být viděn a zapamatován

3/2007
Náš svět je zaplaven reklamními značkami. Setkáváme se s nimi dnes a denně -symboly, obrazy, názvy. Výrazná značka je konkurenční výhodou. A co my, lidé? Potřebujeme taky svoje reklamní značky? Pro výrobce produktu jsou značky nepostradatelné. Bez nich by výrobek zapadl v záplavě jiných produktů. Ale jak to je, když je „zbožím“ člověk? Mezi reklamou propagovaným produktem a například člověkem nabízejícím své služby na trhu práce existuje jistá analogie. I jemu se hodí, dokáže-li sám sebe zviditelnit, upozornit na sebe. A podobně chce-li mladík získat milovanou dívku, upoutání její pozornosti na svou osobu jest podmínkou nutnou. Mohlo by se až zdát, že pokud vlastní značku nebudujeme, cosi podstatného jsme zanedbali a honem rychle bychom to měli napravit, aby nás druzí nepředhonili. Představa celospolečenského přejmutí americké vychloubačnosti však mnohým z nás dvakrát příjemná není. Jaká jsou pro a proti self brandingu - budování a prodávání vlastní značky?

Poučení z krize manželů X

Tomáš Novák, 3/2007
Panu X, jeho choti a přítelkyni nelze upřít primát. Jde o nejznámější manželský trojúhelník v zemi. Podrobně se mu věnuje bulvár i rádoby seriózní zdroje. Hovoří se o něm v hospodách, ale vyjádřil se k němu i vysoký představitel církve. Můžeme se z příběhu poučit? V tisku dostali slovo i takzvaní odborníci. Též na mne se obrátil redaktor jistého solidního časopisu. Mezi řádky svých otázek mne tak intenzivně manipuloval ke kritickému vyjádření vůči panu X, že mi to bylo až protivné. Ostatně o tom, že těžko přetěžko je být „odborníkem“ v našem tisku, jsme již v Psychologii dnes četli. O zmíněné kauze nevím nic víc, než co jsem se dočetl v tisku. V žádném případě ji nechci a nejsem povolán hodnotit. Chci se však na ni podívat jako na materii ilustrující některé zákonitosti známé z manželského poradenství, jako na kauzu, která může sloužit k poučení. Zdá se totiž, že pan X může spolu s básníkem konstatovat: „Já nejsem sám, nás už jsou miliony.“ Z pohledu milenky * Pro úspěšnou ženu není lehké volit partnera. Fakt, že dotyčný je vyšší postavou i postavením, jeho přitažlivost výrazně zvyšuje.

Proč bydlíme sami

Marcel Tomášek, 3/2007
Zatímco dříve novomanželé zakládali vlastní rodinu i v třípokojovém bytě svých rodičů, dnes mnohdy ani samostatné bydlení a ekonomická nezávislost mladou generaci k dlouhodobým partnerským vztahům a k rodičovství nemotivuje. Bydlení je tradičně chápáno jako klíčový existenční a ekonomický předpoklad dlouhodobých vztahů vedoucích k narození dětí. Nedostatek finančně dostupného bydlení býval dokonce považován za jeden z hlavních důvodů upadající sňatečnosti a nízké porodnosti (Rychtaříková 1996, 1997). Tak jednoznačná souvislost zde však není, jak potvrdily i hloubkové rozhovory o partnerských vztazích, které byly uskutečněny v rámci kvalitativního výzkumu Reprodukce a integrace společnosti a jichž se účastnilo 38 samostatně bydlících a ekonomicky nezávislých osob ve věku 23-32 let. Nezávislost totiž paradoxně prodlužuje samostatné bydlení žen i mužů a vede k postupnému oslabování schopnosti partnerského soužití a přizpůsobení se jinému člověku. „Čím déle je člověk sám, tím hůř bude normálním způsobem fungovat v nějakém normálním svazku,“ řečeno slovy jednoho ze zúčastněných. Lze ovšem individualizované bydlení vysvětlit výhradně tímto důvodem? Narůstajícímu počtu domácností mladých jednotlivců, které vznikají bezprostředně v souvislosti s osamostatněním se od rodičů (ne v souvislosti s utvářením párové, resp. manželské domácnosti), věnovaly ve Velké Británii rozsáhlou pozornost Heathová a Cleaverová (2003). Ovšem vyhraněný charakter a prudkost změn se staly obzvláště zřejmými v souvislosti se společenským zlomem po roce 1989 v postsocialistických zemích. Samostatné bydlení tu nebývalo obvyklé, mladí lidé odcházeli většinou přímo do svých nově zakládaných rodin, velmi často kvůli nedostatku bytů sdíleli bydlení s rodiči. Co stojí za současným trendem singlovství? Do jaké míry lze mluvit o cílevědomé volbě a životním stylu s ní spojeným? Jako důležitý činitel ovlivňující životní styl, uspořádání partnerských vztahů a domácnosti se samozřejmě nabízí návyk. „Já už si vlastně vůbec nedovedu představit, že bych se musela s někým zase sžívat na 50m2, to bych se musela hodně zamilovat,“ říká Dominika. Současné jednočlenné domácnosti a jim odpovídající partnerské vztahy nejsou pouze produktem posledních let. Tendence samostatného bydlení dlouhodobě vyrůstá z podhoubí rodinného uspořádání, které tu panovalo v letech „reálného socialismu“ a pro něž byl typický tradiční pohled na domácnosti a rozdělení rolí mezi partnery.

Kde hledá investor dobrou adresu“?

Jana Spilková, 3/2007
Do rozhodnutí o umístění významných investic se promítají úvahy racionální, ekonomicky doložitelné, ale i subjektivní, které nelze matematicky vyčíslit. A tak v ekonomickém plánování dostávají prostor i mentální mapy. Vhodný typ investic a jejich umístění v rámci státu má dalekosáhlé důsledky nejen na celkovou hospodářskou situaci, ale především na vývoj jednotlivých regionů, kam investice směřují nebo kterým se naopak vyhýbají. Studium lokalizačních rozhodnutí ekonomických aktérů má proto v ekonomické geografii a ekonomii dlouhou tradici. Neoklasické lokalizační teorie vycházely z představy podnikatele jako plně informovaného a ekonomicky myslícího aktéra, který pro svoji firmu vybírá optimální umístění z hlediska nákladovosti a výnosnosti. Rozhodování člověka o podnikání a životě vůbec se však nedá vyjádřit jen čísly a matematickými vzorci, tvrdí představitelé behaviorální teorie lokalizačních rozhodnutí. Rozhodnutí, kde postavit továrnu či obchodní centrum, jsou ovlivněna mnoha rozdílnými faktory a často se za nimi skrývá také nedostatek či nevhodná skladba informací, zkreslený pohled na potenciální lokality a regiony. Kupříkladu továrna nabízející desítky dělnických míst vyžadujících zaučení zela v regionu s vysokou nezaměstnaností prázdnotou. Podpora v nezaměstnanosti a sociální dávky byly pro místní obyvatele lákavější než práce za minimální mzdu. A tak se výroba rozjela až s příchodem ukrajinských dělníků. Často dochází k tomu, že podnikatelé umisťují firmu v blízkosti svého bydliště či v lokalitě, k níž mají citový vztah, bez ohledu na striktní ekonomická či logistická pravidla. Je proto důležité zkoumat, jak je výsledná představa investora tvořena informacemi z různých vzájemně propojených oblastí v jeho prostředí. Jak dalece jsou rozhodnutí formována původem investora a dalšími, takzvaně měkkými, faktory, jako je například subjektivní preference, důvěra, zkušenost, osobně vnímaná image regionů…

Manželství nám prospívá

3/2007
stručně