Online archiv

Podoteky Stanislava Komárka

Dokud se s rakovinou nesetkáme, říkáme si, že se nás netýká. Jenže jen málokdo má dnes ve svém okolí někoho, kdo s touto nemocí nebojoval - žijeme si své životy, vyznáváme své hodnoty, a najednou stojíme na okraji propasti a hledáme přes ni most.

Několikahodinové hry, tzv. komorní larpy (live action role playing), kde nehrají hlavní úlohu kostýmy a dekorace, ale dramatický příběh a charakter osoby, kterou představujte, mohou přinést obohacující zážitek.

Být dvojčetem nemusí být vždy jen pozitivní zkušenost. Ti, kterých se týká, mluví o hloubce vztahu a pocitech blízkosti, které nikdo jiný než jiné dvojče nedokáže pochopit. Právě z této blízkosti ale plyne i řada problémů, o které se nikdo nezajímá a dvojčatům s nimi nedokážou pomoci ani psychologové.

Jméno má v našem životě nezastupitelnou, jedinečnou úlohu. Je základní součástí naší identity. Máme-li jen trochu štěstí, je něčím v zásadě pozitivním, ale ten, kdo měl v životě „smůlu“ a jehož jméno je pro něj z nějakého důvodu nepříjemné, nebo dokonce nepřijatelné, se s takovou přítěží musí vyrovnávat celý život.

Antidepresiva dnes užívají desítky milionů lidí na celém světě, další berou léky na zklidnění a proti nadměrným pocitům úzkosti. Jak působí takové léky na naši sexuální touhu? Ovlivňují naši výkonnost v této oblasti?

Kdo počítá s odlišností povah, vyhne se nedorozumění

Věříte, že mezi mužem a ženou může vzniknout a udržet se skutečné přátelství? Ne povrchní kamarádství, ale skutečný hluboký citový vztah, stejně intenzivní, jako je přátelství mezi lidmi stejného pohlaví

Jako soudní znalec byl u nejbrutálnějších zločinů - kauzy námezdných vražd, heparinového vraha, měsíce pohřešované Aničky J. „Profesně znám nejlépe lidi z opačných konců Gaussovy křivky - ty nejschopnější a ty, co skončí úplně nejhůř. S průměrnými lidmi se moc nesetkávám, jen když výjimečně zajdu na pivo,“ říká s trochou ironické nadsázky Slavomil Hubálek.

Mělo by se legalizovat pěstování konopí?

Všichni to známe - pocit, že to, co právě prožíváme, se ve skutečnosti už jednou stalo. Jak ale pocit déjá-vu vzniká? Je to subjektivní jev a navíc tak trochu obestřený tajemnem, takže pokoušet se o jeho vysvětlení je obtížné a nevděčné. Podle časopisu New Scientist existuje několik možných vysvětlení. Vysvětlení biologické předpokládá, že vjemy vnímané očima z nějakého důvodu nedorazí do mozku současně. Proto by člověk mohl mít dojem, že to, co vidí, už vidí podruhé. Nicméně informace z obou očí se směšují v procesu vidění daleko dřív, než si uvědomíme, co vidíme. Navíc pocit déja-vu zažívají i lidé slepí. Dalším možným vysvětlením by mohl být posun při vnímání času. Signály, které přicházejí do mozku, jsou „označeny“ falešným časovým údajem, díky kterému je vjem vnímán zároveň jako aktuální i jako starý. Jako bychom na nahrávacím zařízení spojili tlačítko nahrávání a přehrávání. Ale ani tato teorie není podle výzkumů mozku udržitelná. Do centra pozornosti se tak dostává třetí možné vysvětlení. Možná je to, co cítíme, tedy jako bychom znovu prožívali minulé události, do jisté míry skutečně pravda. Psycholožka Anne Clearyová z Colorado State University takové vysvětlení napadlo v souvislosti s výzkumem problémů se vzpomínáním. „Mohlo by jít o proces vybavování si vzpomínek,“ říká, „Některé věci v nové situaci mohou být již známé z nějaké předchozí situace.“ Podle Clearyové by bylo možné, že déjá-vu spočívá ve vzpomínce na nějakou strukturu. Příkladem by mohlo být uspořádání nábytku v pokoji. Tato struktura by mohla v jiném pokoji s jiným nábytkem působit dojmem něčeho už známého.

Co vlastně ovlivňuje chování jednotlivců v davu? Je možné s dostatečnou přesností předpovědět, jak se bude vyvíjet situace během velkých davových shromáždění, kam a jak rychle se budou lidé pohybovat? Tragické následky nedávných masových akcí, jako byla pouť do Mekky v roce 2006 nebo loňská Love Parade v německém Duisburgu, znovu ukázaly, že umět předvídat by mělo cenu zlata. Dosavadní modely dynamiky davu se zakládaly hlavně na analogii s fyzikálně-chemickými systémy. Chování chodce se popisovalo jako kombinace sil, které ho přitahují k jeho cíli, a sil, které ho odpuzují od ostatních chodců a překážek. Tyto modely se ale těžko kalibrují a realitu odrážejí jen nedokonale. Vědci z CNRS a École Polytechnique Fédérale v Curychu šli jinou cestou. Svůj model založili na jednoduchém předpokladu, že chodci se snaží jednoduše vidět co nejlépe kolem sebe a zároveň zpomalují či zrychlují tak, aby si udrželi bezpečnou vzdálenost od nejbližší překážky. Podle digitálních simulací tato dvě jednoduchá pravidla stačí k modelování různých jevů, jako je vytvoření dvou proudů lidí v opačných směrech nebo vznik nového fenoménu, tzv. akordeonového efektu. To je pohyb vpřed, střídající se s periodami, kdy se dav nehýbe. Když se překročí mezní hustota chodců v davu, mohou vzniknout spontánně velké kolektivní pohyby. Tato tzv. „turbulence“ nastala v Mekkce v roce 2006 a charakterizuje dynamiku davu v nebezpečné situaci, kdy jsou chodci zahlceni chaotickými pohyby.