Třídní schůzky očima mouchy

Karta se obrátila, řeklo prase a vrazilo nůž do řezníka. Na toto pořekadlo si vzpomněl učitel základní školy Albert Benelka, když v době koronaviru spočinulo břímě výuky a výchovy dětí z větší části na rodičích.

Albert Benelka, přiznejme si to, neprožíval poslední rok ve škole příliš růžově. Nevěřil si, byl úzkostlivý, cítil vyhoření. Dokonce si nedávno ve sborovně postěžoval, že je tak nezajímavý, že si ho už děti při hodině ani nenahrávají na mobil. Největší starost mu však dělali věčně nespokojení otcové a matky žáků. Dříve se třídních schůzek báli rodiče, dnes kantoři. Učitel Benelka už týden před schůzkami drhnul chodník před školou mýdlem, svou třídu zdobil girlandami a div že neobjednal pro rodiče catering z protější restaurace U Zeleného jelena – a přesto dostal pokaždé od těch hašteřivých všeználků vynadáno. 

Teď se však situace změnila. Rodiče měli dlouhé týdny své ratolesti nepřetržitě doma, a dokonce sami dohlíželi na jejich vzdělávání. Koronavir zamíchal kartami a kantorovi vlil novou krev do žil. Jelikož se blížil termín řádných třídních schůzek, navrhl Benelka řediteli Kadeřavému, zda nemá tentokrát on jako učitel obcházet domácnosti žáků a hodnotit úroveň jejich domácí výuky. Ředitel nápad šmahem zamítl jako drzost, a tak se pedagog odebral do kabinetu. Zde si položil hlavu na stůl a vzhledem k tomu, že učil přírodopis, pozoroval mouchu ťapkající po portfoliu písemek žáka Vejdělka. Za chvíli mu klesla víčka a pohroužil se do snu, v němž se sám stal mouchou, jež odletěla na mimořádné třídní schůzky.

Jako první vletěl Benelka otevřeným oknem k Vejdělkům. Paní Zita Vejdělková byla vždy bytostně přesvědčena, že její Oliver je geniální dítě, které nosí domů čtyřky jen kvůli zvůli pedagogů. Když jí synek při domácím opáčku tvrdil, že u podstatných jmen určujeme pád, číslo, rod a hmotnost, nervózně se usmála. Když na otázku „Kdo napsal Máj?“, odvětil, že Karel May, starostlivě mu sáhla na čelo: „Nemáš teplotu, Oloušku?“ Avšak poté, co v diktátu napsal slovo lžíce s tvrdým „y“, počala svého potomka tlouct hustilkou na kolo a vykřikovat cosi v tom smyslu, že takového hotentota nevezmou ani střední hovnometařskou.

To už ovšem naše muška byla na cestě do rodiny žákyně Padiáskové. Jeřábník Bohouš Padiásek věřil, že neexistuje způsobnější dítě než jeho Johanka, a její poznámky omlouval tím, že Johy má AC/DC, čímž myslel ADHD. Teď však byl svědkem toho, jak jeho dcera při on-line testu z literatury narazila na postavu sedláka z dramatu Maryša. „Sedlák Lízal!“ vyprskla ta způsobná dívenka, načež se v záchvatu pubertálního smíchu svezla na podlahu, kde tloukla rovnátky o linoleum, přičemž jí vypadly cigarety, které si chodí kupovat do večerky maskována rouškou přes celý obličej. Stokilový jeřábník vhroutil hlavu do dlaní a počal plakat. 

Když snová muška vlétala do další rodiny, zhrozila se. Přivázán k židli a s ústy přelepenými izolepou seděl v pokojíčku žák 7. B Max Kuřina. Jeho matka Violeta, jež horovala pro montessori výuku a apelovala na to, aby se děti mohly dostatečně sebevyjádřit, teď mlčky ukazovala synovou selfie tyčí jako ukazovátkem k improvizované tabuli ze sušáku na prádlo, kde visely stránky z učebnice, které se měl Max naučit nazpaměť. Její frontální výuka připomínala výuku na frontě, kde se jakýkoli vlastní názor trestal smrtí, respektive šťouchnutím selfie tyčí do brňavky.

Ani na dalších štacích, jak naše plašmuška poznala, si nevedli příliš excelentně. U paní Brůnové, jež si stěžovala, že ve školní jídelně vaří nezdravě, obědvaly děti párky, které zbyly od večeře, namáčely si je do tatarské omáčky a zapíjely vanilkovou colou. Ing. Balabucha, který na školské radě propagoval heslo „motivace, komunikace, informace“, se před svými vřeštícími dvojčaty zamknul ve špajzu se špunty v uších a s lahví ajerkoňaku v ruce. V rodině Umlaufů, která na schůzkách opakovaně pranýřovala práci školníka a uklízeček, se nedalo kvůli poházeným krámům projít, a dokonce ani odejít, neboť klika od vstupních dveří nebyla k nalezení.

A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Moucha, v níž se proměnil učitel Benelka, vykonala ještě několik tristních návštěv, ale přesto bzučela radostně. Když rodiče vidí, jak je pedagogická práce náročná a jaké je s dětmi někdy těžké pořízení, začnou si konečně vážit učitelů, pomyslel si učitel Albert Benelka. A pak se probudil.

Ervín Bedrníček