Náš malý hypochondr

Názory odborníků na původ, závažnost, opatření i možnosti léčby se liší. Politici na celém světě celý chaos a zmatek ještě svými rozhodnutími posilují a občané se v reakci na krizovou situaci podle psychologů adaptují řadou reakcí. Zaskočení nevědí, co dělat, vystrašení panikaří, nespoutaní rebelují, optimisté hledají na situaci pozitiva, realisté řeší situaci, konspirátoři konspirují, kdo to naplánoval, šikovní šijí roušky, konstruují ventilátory, hledají lék, vynalézají preventivní opatření i vakcínu. 

A co na to vše hypochondři? Připomínám, že hypochondrie je psychické onemocnění zařazené v mezinárodní klasifikaci chorob mezi neurózy. Hypochondři jsou lidé, kteří berou nesmírně vážně i banální příznaky, jsou přesvědčeni o nevyléčitelnosti svých nemocí a věnují se maximální prevenci i toho, co jim vůbec nehrozí. Velice trpí tím, že ostatní jejich stesky podceňují a „nikdo neví, co vše jim vlastně je“. 

Je to v genech?

Je hypochondrie dědičná nebo lze hypochondra nějak vychovat? Lze hypochondrii vyléčit? Genetici tvrdí, že gen hypochondrie nelze najít. Je možné zjistit vrozenou orientaci na negativa, které se říká reaktivita, ale na to, abychom našli jasný genetický podklad hypochondrie je to málo.  

Na pacientovi trpícím hypochondrií vidíme při vyšetření objektivní projevy strachu – pocení, bledost, třes, rozšířené zorničky, změny dechu i krevního tlaku. Přitom objektivní známky onemocnění, kterého se pacient obává, často chybí, potíže mohou být „jen“ funkční, ale trpícího mohou zcela vyřadit z běžného života – běhá po doktorech a prosí o léky na objektivně neprokazatelnou nemoc, která ho určitě zabije nebo alespoň invalidizuje. Ale žádné léky proti úzkosti! Neuklidňujte mne, já nejlíp vím, že jsem vážně nemocný…