Strach z doktora je nakažlivý

Bojí se vaše dítě doktora, anebo utíká do nemoci? A jak jste na tom vy?!

Dospělí – ať už v roli rodičů, nebo pedagogů – jsou pro děti postojovými vzory. Platí to ve většině životních situací, tedy i v nemoci a v péči o zdraví. Ne nadarmo se říká, že máme dvě uši po stranách hlavy, tudíž to, co slyšíme, jde jedním uchem tam a druhým ven. Ale máme také dvě oči zamířené dopředu, abychom dobře viděli, co se děje. Tak to funguje v dětství i dospělosti: viděné platí víc než slyšené. 

Co dětem předvedeme v praxi, má na ně větší vliv než sáhodlouhé kázání. Navíc to, co vyjadřujeme mimoslovně – postojem, výrazem tváře, gestikulací i tónem hlasu –, působí více než obsah slov samotných. V komunikaci nese čtvrtinu významu vlastní slovní sdělení, ale tři čtvrtiny sdělujeme mimoslovně. Největší problém v komunikaci s dětmi tedy páchá rozpor mezi slovy a činy vychovatele. 


Straší ti, co se bojí

Určitě to znáte velice dobře: máte jít k zubaři, na kolonoskopii, na odběr krve nebo na „obyčejnou“ prevenci. Jindy jste nemocní a máte teplotu a přemýšlíte, kdy a zda vůbec lékaře navštívit. Nic příjemného, ale je to nutné. Jak dlouho dopředu každému vyprávíte, že jste objednaní? Vzdycháte, že to zase bude bolet, nebo berete návštěvu u lékaře jako běžnou důležitou věc, která pomáhá udržet či znovu získat zdraví? A co když jdete k lékaři s potomkem? Strašíte své děti, že pan doktor pozná, že si nečistí zuby a bude jim vrtat kazy? Někdy se vychovatelé uchylují k strašení autoritami – a často je tou autoritou právě lékař.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola nebo v online archivu.

Kateřina Cajthamlová