Srdcař před sebou potřebuje dítě

PhDr. Jan Svoboda je psycholog s mnohaletou praxí. Svůj profesní život zasvětil mimo jiné budoucím pedagogům. Osobně ho vnímám jako rádce, který mě provází od studentských let. Aktuálně se velmi hodí připomenout třeba jeho knihu Jak obohatit výuku, kurzy (i sebe). A tak jsme si jednoho karanténního rána dali sraz v mé škole v Ostravě-Porubě a povídali si o současné situaci ve společnosti a ve školství zvláště.

Pane doktore, co se to teď kolem nás děje?

Nechci tady hovořit jako mystik, ale pokud se podíváte na změny v globálním hledisku, jako jsou ty přírodní, tak rozhodně nejsou náhodné a rozhodně to není všechno dílem člověka. Celý systém vstupuje do určité fáze a je pochopitelné, že to ovlivňuje nás všechny. Teď jsme ovlivněni covidem, ale myslím si, že spousta věcí by se udála, i kdyby covid nebyl. Ten to jenom umocňuje. Média měla zpočátku významnou úlohu, ale teď hrají roli totálně zápornou. Přál bych si, aby se lidé seznámili s postupem označovaným DABDA, což je způsob, jakým přijímáme nepříjemné informace. (DABDA je zkratka slov Denial – popírání, Anger – hněv, Bargaining – smlouvání, Depression – deprese a Acceptance – smíření; poznámka autorky.) Lidé, kteří dodnes stávkují proti rouškám, jsou teprve v první fázi – ve fázi nutnosti přijmout realitu. A média by měla fáze, v nichž se teď různí lidé různě nacházejí, citlivě srovnat. No a všechny změny, které jsou vně člověka, jsou i uvnitř. Když to řeknu citátem staré Číny: „Jedno nebe.“ Všechno se vším souvisí. A jestliže já mám dojem, že jsem jiný než ostatní, je to úsměvné. 


https://nakladatelstvi.portal.cz/casopisy/rodina-a-skola/90567/vychova-bez-trestu


A na úrovni školství?

Tam nastal čas, abychom děti nevedli k individualismu, ale učili je spolupracovat. A nejsem jediný, kdo si to myslí. Časté zakázky, které teď ze škol dostávám, znějí: „Jak obohatit výuku a jak vést děti k tomu, aby lépe spolupracovaly.“


Mám pocit, že učitelé snad poprvé v životě cítí opravdovou nejistotu. Doteď měli pevné úvazky, jasně daný školní rok a pak léto. Teď jsou úplně rozhození a nebudeme si nic nalhávat – mnoho učitelů není psychicky vybaveno něco takového zvládnout. Co byste nám poradil?

Každý učitel si musí uvědomit, v jakém stavu se právě nachází. Pokud učil déle než pět šest let, je už automaticky v určitém stereotypu – rituálu, který velmi mírně evolučně obnovuje, aby ho práce bavila. Ale teď mu někdo zvenčí tvrdě velí, jakou formou bude učit. Trpí srdcaři, protože ti před sebou potřebují dítě. A bohužel mají často i tendence utíkat. A trochu se nám obrací karta – čím víc má v této chvíli učitel praxe, tím hůř pro něj. Smekám před těmi, kteří se dokázali rychle zadaptovat. A nesmírně si vážím těch, kteří už na jaře chodili dům od domu, pokud to bylo třeba, a vysvětlovali rodičům a dětem, co je potřeba pochopit, když on-line výuka nebyla možná z důvodu chybějícího technického vybavení nebo šlo o děti se speciálními potřebami. 


A co máme my učitelé v této situaci radit žákům?

Celá rodina si doma musí jasně určit teritorium. Puberťák má na dveřích napsáno zákaz vstupu. Když se mu otevřou dveře, musí se vyvalit ten správný odér, a pokud mu tam matka uklidí, puberťák možná raději půjde do squatu. To, co se nyní děje kolem nás, narušuje naše návyky, rituály a stereotypy, ničí nám naše těšení se. Totálně se pak rozplývá rytmus dne. Ale člověk podle rytmu žije. Jenže rodiče teď musí neustále jednat operativně – přesouvají, ruší. A učitelé najednou kromě svých dětí řeší ještě cizí děti a výuku. Uvědomíte si dnes do večera alespoň tři události, na které se těšíte? Minimálně jedna nesmí souviset s jinými lidmi. A pokud máte tři prvky, události, na které se můžete těšit, zvládnete den. To učte děti.


Placená zóna