Zažil jsem už třiadvacet ministrů školství

Kdo byl vaším humoristickým vzorem? Obrázky napovídají na vliv Jaroslava Kerlese…

Jednoznačně Vladimír Renčín. Kresba možná připomíná Kerlese, což beru jako vyznamenání, ale obsahově jsem vždycky tíhl spíš k inteligentnímu konverzačnímu humoru, který provozovali na Renčínových obrázcích jeho lidoví filozofové Dlabáček s Rambouskem.

Používáte humor i při výuce? Není kontraproduktivní si děti ve třídě rozdovádět?

Ono je to spíš naopak. Kreslení používám jako uklidňující prostředek rozdováděných dětí. Dnešní malí digitální školáci jsou v šoku z toho, že obrázky, které se jim jedním dotykem prstu objevují na displeji notebooku či mobilu, dokáže někdo nakreslit naživo rukou na tabuli.

Jak na vaše kreslené vtipy žáci reagují?

V podstatě nijak, prvostupňoví školáci nejsou mou cílovou skupinou. Letos mám dokonce prvňáčky, takže vzhledem k tomu, že 99 % mých vtipů je s textem, si je zatím ani nepřečtou. Mé kresby ale oceňují na různých diplomech, pamětních listech, plakátech a pozvánkách na školní akce.

Nenarazil nějaký vtip u kolegů nebo rodičů?

Vždycky se snažím, aby vtip nikomu neublížil. To však neznamená, že by neměl někoho naštvat, provokovat. Takže pokud má vtip například na Facebooku negativní komentáře, většinou jde o ono klasické kejhání potrefených hus. Což je ale pro mě pozitivní zpětná vazba, protože vidím, že vtip trefil do černého. Navíc u takovýchto kontroverzních vtipů je to obvykle kompenzováno mnohonásobně vyšším počtem pochvalných reakcí.

Kdo vás více inspiruje ve vaší tvorbě: žáci, nebo ministerstvo školství?

Je to tak půl na půl, i když MŠMT asi mírně převažuje. Vždyť jsem během své pedagogické kariéry od roku 1988 zažil už dvacet tři ministrů školství! Nápady některých z nich stačilo jenom doplnit kresbou a vtip byl na světě. Nezapomenutelným v tomto směru byl třeba Josef Dobeš. Samozřejmě nesmím zapomenout na kolegu Leopolda Králíka, který byl během třiceti let, které jsme spolu strávili v jedné sborovně, dodavatelem mnohých námětů. V podstatě jsme fungovali jako rovnocenná autorská dvojice. (Leopold Králík vzpomíná na léta v lanžhotské škole v naší rubrice Jeden den na str. 28; poznámka autora.)