Co budou dělat vaše děti

Žijeme ve společnosti, kde jsme si zvykli na neukotvenost. Nekráčíme po pevných stezkách, spíš si tak plaveme a lítáme. Hranice nejsou v módě. Souvisí to i s výběrem profesních směrů. Štěstí mají děti, které přirozeně navazují na práci svých rodičů. Někdo řemeslem, jiný dlouhodobým studiem. Holky a kluci jsou tak nenásilně vedeni k tomu, co budou v dospělosti dělat. Jednoho dne převezmou štafetu. Většinově ale platí, že mnoho lidí si v důležité fázi, kdy je nutné rozhodnout, kam se vydat ze základky, neví rady. Leckdo se ocitne ve slepé uličce a trpí tím, že za pár let bude vnímán jako neperspektivní „zbytečný“ člověk.

Záchranné zóny

Rodičovská zodpovědnost je klíčová. Kdo vnímá realitu víc než vlastní sny, měl by zapomenout na představy matek a otců, kteří v posledních desetiletích tlačili své potomky k povrchnímu vzdělávání, jehož cílem je maturitní vysvědčení a nějaké další potvrzení o vyšším vzdělání. Spousta frustrovaných mladých lidí a zkušenosti zaměstnavatelů či referentů úřadů práce mohou posloužit jako nápověda, že tudy cesta nevede. Jestliže se na různých frontách volá po proměně, měla by nastat i ve volbě povolání. Zkusme si neurčité životní plány maskované slovem flexibilita zaměnit za konkrétní představy a snahou o ukotvení. 

Pokud bereme loňský rok jako varování, tak nyní musí zabrat nejen rodiče, ale i školství s nabídkami oborů a odborní poradci. Pandemie například vyslala signál, že se neobejdeme bez silného zdravotnického personálu. Bez odborně zdatných a profesně oddaných lidí to v průběhu příštích vln nezvládneme. Střední zdravotnické školy by měly otevřít své brány dokořán. Stejně tak lékařské fakulty. Děti, které se vydají na dráhu budoucích laboratorních asistentů, zdravotních sester, hygieniků či epidemiologů, si v budoucnu asi nebudou stěžovat na nemožnost sehnat práci. 

V zestárlé a zčásti zhýčkané společnosti se zvyšuje poptávka po sociálních službách. Bude zapotřebí rozšířit armádu lidí, kteří se postarají o druhé. Středoškolská studia oborů sociální péče různého druhu by měla získat na atraktivitě. Jejich potřebnost je zjevná. Pro zesláblou část společnosti jsou nutné záchranné zóny v podobě psychologů, psychiatrů, terapeutů. Jak to ale zařídit, aby lidé s těmito odbornými dovednostmi byli po ruce na celém území republiky. Tato nutnost platí i pro ostatní perspektivní profese. Nestačí správné rozhodnutí při volbě střední školy a případně dalšího studia na vyšší úrovni, ještě zbývá předpokládaná ochota změnit bydliště a profesně se rozvíjet v jiném regionu. I o tom je potřeba s dětmi včas mluvit.