Vzdělání jsem čerpal z Rychlých šípů

Školní docházku jste započal v 50. letech. Jak na to vzpomínáte?

Jako na pomalé pěstování náběhu na schizofrenii. Měl jsem o sedm let staršího bratra, který zažil aktivní skauting a vlastnil skoro všechny ročníky Mladého hlasatele, Vpředu a Junáka. Naučil jsem se od něho už ve čtyřech letech číst. Než jsem nastoupil do první třídy, měl jsem už přečteno hodně obrázkových Rychlých šípů, Tajemství žlutých skal, Družin lišek za dobrodružstvím, a taky samozřejmě Pepka námořníka a Kačera Donalda. To bylo moje vzdělání po celé dětství vedle vnucované literatury komunistické, ale taky budovatelských písní Pavla Kohouta a Ludvíka Podéště, které se na nás neustále řinuly z rádia a pouličních tlampačů a jimž nebylo možné se vyhnout a jejich podprahové manipulaci se ubránit. V kontrastu s tím jsme měli souseda, někdejšího skautského rádce, jehož v osmnácti letech zavřeli za to, že se snažil držet svou bývalou skautskou družinu pohromadě.

Ve škole vám dávali za vzor Pavlíka Morozova. Jak jste se s tím vyrovnával? 

Pavlík Morozov, udávající svoje rodiče, byl jedním z nejkrutějších útoků na dětskou duši, snažící se poštvat děti proti rodičům. Četli jsme ho nahlas ve škole a běhal mně z něho mráz po zádech. Přeběhl znovu, jak na to teď vzpomínám. 

Měl jste v nějakém učiteli vzor? Nelákalo vás samotného učit?

Na základní škole jsem měl z učitelů spíš strach. Ne prospěchově, učil jsem se snadno a všecko mi šlo. Měl jsem strach už vědomě politický. Bál jsem se otázek, nerad jsem odpovídal na cokoli, co nesouviselo přímo s učivem. I když už to samotné učivo bylo politické. Učitelství mě nelákalo. Pedagogické vzory, k nimž jsem vzhlížel s úctou a obdivem, jsem měl až na univerzitě.     

Naučil jste se ve škole něco, co vám opravdu pomohlo v životě, ať už doma, či v emigraci? 

Naučil jsem se učit se, včetně témat, která mě nebavila, ale naučit se musela, chtěl-li jsem to někam dotáhnout. V emigraci mně to pomohlo v dobách, kdy jsem se musel živit něčím, co mě zrovna netěšilo. Znal jsem odněkud židovské přísloví: Když nemůžeš, co chceš, musíš chtít, co můžeš. Tak jsem si opakoval: Baví mě vydělávat si na živobytí.   

O vás se ví, že nejste nakloněn migrantům, a přece jste sám jedním z nich. Není v tom rozpor?

Ví se to chybně, přestože opakovaně vysvětluji, že nejsem nakloněn jen takovým migrantům, kteří přicházejí do nové země, čekají, že se o ně ve všem postará, a ještě jí projevují pohrdání, nenávist, ve vyhraněných případech násilí. My jsme do emigrace odcházeli s pokorou, vděkem a připraveností se ve všem přizpůsobit. A do týdne jsme byli v práci. Jakékoli. Takže žádný rozpor.  

Jak hodnotíte britské školství ve srovnání s tím naším? 

V Británii jsem do školy už nechodil, takže jsem ho nezažil na vlastní kůži. Ale mám tam šestnáctiletého syna. Britské školství je dvojí: státní a privátní. Státní je z větší části mizerné, s čestnými výjimkami tu a tam ve čtvrtích nebo obcích, kde se našlo dost rodičů, kteří se doslova spikli a vymohli si kvalitní učitele. Samotné vzdělání je zdarma, ale to lepší je přece jen pro ty majetnější, protože díky takové škole a zájmu rodičů o ni se zdraží okolní nemovitosti. Můj syn žije s matkou na venkově v Sussexu nedaleko Brightonu, kde je, řekněme, tradičnější sociální složení obyvatelstva než v některých čtvrtích velkoměst: farmáři, řemeslníci, drobní podnikatelé, s poměrně malým procentem imigrantů. Zpočátku syn chodil do místní státní. Nežil jsem s nimi, jen je měsíčně navštěvoval a pokládal jsem to za normální. Někdy tuším ve třetí třídě matka začínala vnímat jisté nedostatky v synově úrovni vědomostí, disciplíně i mluvě. Tak ho chtěla zapsat do vedlejší vesnice do školy soukromé. Protože jsme příjmově nepatřili k té zámožné třídě, pro niž je soukromé vzdělání samozřejmostí, souhlasil jsem pod podmínkou, že syn zvládne přijímačky tak, aby dostal alespoň částečné stipendium, tedy slevu na školné. A že každý rok bude mít výsledky, které to stipendium udrží. Od té doby i tak každý měsíc klopím tisícovku liber měsíčně a žiju skromně v Česku.