Oči jako tenisáky

Poslední roky píšeš hodně knížky pro děti. Čím to je? Třeba i tím, že ti ty vlastní odrostly?

Ne. Bude to tím, že knížky pro děti potřebují příběh, vyprávění, emoce a hodnoty – všechno to, s čím dnešní literatura pro dospělé často příliš nepočítá. Stejně jako s humorem. A to jsou všechno prvky, které já mám moc rád.

Fungovaly u tebe děti jako inspirace pro vlastní psaní? Jako první čtenáři, na kterých jsi text zkoušel, jestli funguje?

Knihu Můj Golem jsem ještě psal vyloženě pro své syny a ti byli také jejími prvními čtenáři. Dodnes si pamatuji jejich postřeh, že by mělo být jasné, kolik je hlavnímu hrdinovi let. Samozřejmě, v dětství to hraje jednoznačnou roli. Nechal jsem si poradit. U nejistot hlavního hrdiny a jeho studených rukou si stačilo vzpomenout na vlastní dospívání.

Píšou se jinak knížky pro děti a knížky pro dospělé? Vyžaduje to jiný druh koncentrace, fantazie, vyprávění, jiný styl, slovník?

Myslím si, že knížky pro děti se mi píšou svobodněji. Můžu se v nich dopustit větších vylomenin, jazykového humoru a překvapivých spojení. Ta jejich jasná hodnotovost je také příjemná. Kladný hrdina – záporný hrdina. Nechci ale psát žádné agitky, v mých knihách vystupují kladní hrdinové se spoustou osobních zvláštností a reálných rysů. Trochu zbabělci, trochu fantastové, kteří hodně potřebují, aby je někdo pochválil… Jako my všichni.

Je psaní knížek pro děti a mládež taky trochu návratem do vlastního dětství, dospívání?

Možná v tom, že jsem se při čtení knížek rád dozvídal věci. Mé první informace o zvířatech – ale i o lidech – pocházely vlastně z knih. Brouk Pytlík není možná ideální hrdina pro entomologa, o světě ovšem vypoví docela dost. Vracím se do dětství, a tím i ke své touze dozvědět se něco, co ještě nevím. Ta zvědavost, ta nedočkavost, to je něco, co v dětských knihách obvykle nějakým způsobem bývá. A myslím, že i později to představuje ty lepší vlastnosti dospělých.