Toxičtí rodiče

Susan Forwardová v knize Když nám rodiče ničí život označuje podobné rodiče za toxické či jedovaté. Podle ní připomínají chemický jed, jímž se navozují citové škody. Děti těchto rodičů trpí ještě v dospělosti. Mají nízkou sebeúctu, připadají si bezcenní, nemilování a neschopní. Je pro ně nesmírně těžké vybudovat si pozitivní obraz sebe sama.

Jsou vaši rodiče toxičtí?

Řada lidí má složitý vztah s rodiči, ale to ještě neznamená, že jste byli vychováváni nežádoucím způsobem. Zkuste si nejprve odpovědět na následující otázky.

Život v dětství: Říkali vám rodiče, že za nic nestojíte? Nadávali vám? Kritizovali vás? Používali tělesné tresty? Opíjeli se nebo užívali drogy? Vyvolávali tím ve vás zmatek, strach nebo stud? Trpěli rodiče depresí nebo byli pro vás citově nedostupní? Dělali vám rodiče něco, co jste museli držet v tajnosti? Byli jste sexuálně zneužívaní? Báli jste se rodičů? Báli jste se dát rodičům najevo, že se na ně zlobíte?

Život v dospělosti: Bojíte se, že když navážete blízký vztah, že vám dotyčný ublíží? Očekáváte od lidí to nejhorší? Máte potíže s definováním, kdo jste, co cítíte, co byste si přáli? Bojíte se, že kdyby vás lidé poznali takové, jací jste, neměli by vás rádi? Býváte vzteklí nebo smutní bez příčiny? Jste perfekcionista? Máte dojem, že se navzdory svým snahám chováte jako vaši rodiče?

Vztah s rodiči v dospělosti: Chovají se k vám rodiče, jako byste pořád byli dítě? Řídíte se při rozhodování tím, zda by s vámi rodiče souhlasili? Bojíte se nesouhlasit s rodiči? Manipulují vámi? Cítíte se odpovědní za to, jak se rodiče cítí? Máte pocit, že bez ohledu na to, co uděláte, se rodičům stejně nezavděčíte? 

Kdo je jedovatý rodič?

Všichni toxičtí rodiče zanechávají v dětských duších takřka stejné stopy, a to bez ohledu na způsob, jakým způsobem to činí.

Neomylní rodiče

Jakoukoli neposlušnost či individualitu dětí vnímají jako osobní útok. Proto posilují závislost a bezmoc potomka pomocí podrývání jeho sebeúcty.

Neschopní rodiče

Chtějí, aby dítě přejímalo rodičovské povinnosti. Hranice rolí se rozplývají. Dítě, které má zastávat roli rodiče ke vztahu k sourozencům, nebo se dokonce promění v rodiče svého rodiče, se nemá od koho učit, ke komu vzhlížet.

Do této skupiny patří i citově nedostupní rodiče, kteří se soustředí sami na sebe. Dětem vysílají zprávu: Tvoje pocity nejsou důležité, záleží jen na mně! Děti, jimž chybí rodičovská pozornost, péče a čas, si začínají připadat neviditelné.

Když rodič dítě bije, pozná se to snadno. Působení neschopného rodiče však bývá neuchopitelné. Ubližuje dítěti spíš tím, co nedělá, než tím, co dělá.

Nadměrně kontrolující rodiče

Nadměrná kontrola může na první pohled vypadat jako péče. Ale ve skutečnosti sledují rodiče tímto chováním pouze své cíle. Bojí se, že se stanou zbytečnými, a proto nutí dítě, aby na nich bylo závislé, neboť jinak se cítí bezmocní.

Rodičovští manipulátoři, kteří dávají přednost skryté kontrole, nedosahují svých cílů přímými příkazy, ale vytvářejí v dítěti pocit viny. Poskytují pomoc, o niž dítě nestojí a která je mu na obtíž. Pak v dítěti vytváří pocit, že se musí rodiči odvděčit.

Jaký je účinek takové výchovy? Děti, které nejsou povzbuzovány k tomu, aby podstupovaly riziko neúspěchu, si připadají neschopné. Jsou-li děti nadměrně kontrolovány úzkostnými a bojácnými rodiči, je pro ně proces dospívání náročný. 

Strach z toho, že mě nikdo nebude potřebovat, bývá pro většinu kontrolujících rodičů hnacím motorem, aby v dětech posilovali pocit bezmoci. Nechávají se deptat nezdravým strachem ze syndromu prázdného hnízda, z nevyhnutelné ztráty, kterou po odchodu dětí z domova prožívají všichni rodiče. Sebepojetí kontrolujícího rodiče je těsně provázáno s rodičovskou rolí, o níž se cítí být připravován, jakmile se dítě osamostatní. 

Kontrolující rodiče bývají zákeřní tím, že dominanci zahalují do hávu obav. Jejich oblíbené fráze typu „Dělám to výhradně pro tvoje dobro.“ znamenají totéž jako „Dělám to proto, že strach z toho, že bych tě ztratil, je tak velký, že tě raději udělám nešťastným.“ Tito rodiče ovládají své i již dospělé děti tím, že se k nim chovají, jako by byly neschopné, i když je to rozporu s realitou.

Většina kontrolujících rodičů jsou sebestřední lidé. Cítí se být ohroženi spokojeným, nezávislým životem vlastního dítěte. Snaží-li se dospělý potomek získat kontrolu nad vlastním životem, platí za to cenu v podobě viny a pocitu neloajality vůči rodičům.