BRAZILSKÝ UČITEL NEMŮŽE ANI ZVÝŠIT HLAS

Kdybyste si měla vybrat jedno místo na světě, které vám nejvíc přirostlo k srdci a kde žít?

Španělsko – Granadu. Tam jsem strávila dva nejlepší roky svého života.

Co hraje roli?

Granada má neskutečně krásnou polohu – město pod čtyřtisícovými horami a kousek dál je pak moře. Navíc je to kulturní město s prastarou tradicí, kde se odjakživa míchaly kultury: španělská, židovská, arabská a cikánská. Ve španělštině se totiž pojem Rom neužívá. Přirozená multikulturalita je tam přítomná, navíc cítíte vliv blízké Afriky. Kdyby mi někdo řekl, že tam můžu jet strávit zbytek života, nerozhodovala bych se ani tři vteřiny.

Pro svůj návrat domů jste si vybrala velice specifický kraj – Šumpersko. Proč?

Mám ráda hory. Do Jeseníků jsem navíc pravidelně od svých osmnácti let jezdila, protože odsud pochází můj muž. A dnes jsem ráda, že už sem nemusím jezdit jen na návštěvu, a i po deseti letech života mě to stále fascinuje.

Najdeme tohle všechno i ve vašem nejnovějším románu Senzibil?

Určitě, tato knížka je mou ódou na Jeseníky.

Vy jste za svůj život kombinovala více profesí – novinářka, spisovatelka, učitelka. Když se vrátím ještě do dob studií, jak se vám přihodila španělština a portugalština? Protože ty pak hodně určily vaše další působení…

Vystudovala jsem latinu a historii. A když jsem se pak rozhodovala, co dál, chtěla jsem živý jazyk. Španělština i portugalština z latiny vycházejí, a navíc jsou velmi praktické pro život. 

A pak jste se stala krajanskou učitelkou. Tato profese není úplně běžná…

Pracovala jsem v Respektu v zahraniční rubrice, takže jsem pravidelně otevírala stránky ministerstva zahraničí. A jednou jsem tam objevila inzerát. Požadavky na mě seděly. Vyhrála jsem konkurz a vydala se do São Paula a pak k baťovcům v malém městečku na jihovýchodě Brazílie, které se jmenuje Batayporã, tedy Baťova voda.

Co musí umět člověk, aby se stal krajanskou učitelkou?

Musí být empatický, musí umět naslouchat krajanům. Tito lidé prožili existenciální trauma – ztratili domov, a tak vám potřebují vyprávět své příběhy. Měl by umět vařit česká jídla, to krajané milují. Taky tancovat, zpívat, ideálně hrát na hudební nástroj. A taky třeba umět nastudovat divadelní hru anebo zorganizovat velkou akci jako festival nebo dožínky. A samozřejmě dobře umět učit český jazyk, což je náročná disciplína. Čeština jako cizí jazyk má totiž velice malou tradici. Náš jazyk se do devadesátých let vyučoval pro cizince jen v jediném středisku v Poděbradech. Máme tedy velmi málo materiálů k výuce. Dnes sice už existují mnohé učebnice, ale stále vycházejí z jednoho zdroje, kterým je kniha Czech Step by Step. Tradice výuky je tedy krátká a nemáme vypracovanou efektivní metodiku. Mým prvním žákem byl člověk z Angoly. A já měla k dispozici jen tlustou učebnici ve španělštině a ta začínala kompletní výukou pádů, což je nesmysl. Ve srovnání se světovými jazyky, které jsou zvyklé být vyučovány staletí, je to velký rozdíl. Učitel češtiny nesmí hned zpočátku žáka odradit.

Učit jazyk krajany, to musí být ještě úplně speciální disciplína.

Krajani jsou specifičtí žáci v tom, že řada z nich mluví plynně, ale neumí psát, neznají gramatiku, často neovládají spisovnou formu češtiny. Problémy jsou dány i kontextuálně. Já je například nedokázala naučit „ahoj“, to jim přišlo vulgární. Trvali na „nazdar“. A mně došlo, že ahoj je výraz používaný až od sedmdesátých let, a tedy nový. Je třeba být otevřený mnoha situacím.