Minulost žije v nás

Jan Suk pochází ze slavné skladatelské rodiny: jeho dědečkem byl Josef Suk, pradědečkem Antonín Dvořák. Žije v rodinném statku v Křečovicích. Píše básně, esejistiku, občas přednáší na školách. Vydal devět knih. Letos v červenci oslavil sedmdesátku.

Jste z dost slavné rodiny, je to výhoda, nebo spíš prokletí?

Není to přednost, ale ani cosi zavrženíhodného. Na prvním místě jsem onen neodvratně daný fakt vždy vnímal jako závazek vůči předkům, abych je ctil a choval se tak, abych se jim mohl – lakonicky řečeno – podívat do očí. Ať je tomu jakkoli, predestinace rodem existuje, je obsažena v našich genech. Minulost v nás žije, ale nesmíme se v ní topit a neměla by nás zraňovat.


Josefu Sukovi jste nedávno věnoval monografii. Vy jste ale dědečka osobně nezažil. Je ta kniha víc o jeho díle, nebo jsou v té studii spíš nějaké vaše obecnější projekce do minulosti, kdy bylo víc řádu, tradice, pokory, jistoty?

Kniha Melancholické století oblaku není klasickou monografií nebo skladatelovou biografií. Je to rozsáhlý knižní esej, ve kterém jsem se snažil včlenit Sukovu osobnost do širších dobových, filozofických a uměleckých souvislostí. Takže nikoli chronologické převyprávění faktů, dat a milníků, ale spíš pokus o dialog s tvůrcem a člověkem, který se na mne od nejútlejšího věku snášel ze všech koutů, úhlů a zátiší, v tisícerých a často velmi překvapivých a obohacujících fasetách. A bylo to setkání s umělcem ocitajícím se, podobně jako my, na tektonickém zlomu věků a hodnot, na rozhraní doznívajícího romantismu a impulzivní moderny. Podle mého úsudku je každý esej výtvorem složeným z komparací a kontemplací a záznamem vztahů nebo – řečeno krásným Baudelairovým výrazem – „souvztažností“.


Mluvíte o zlomu věků a hodnot. Je pro vás na dnešku něco inspirativního? Na umění, kultuře, společnosti?

Každá doba je něčím inspirativní a něčím zase velmi pochmurná, až depresivní. Platilo to vždy, takže to lze jistě vztáhnout i na přítomnost. Lidé téměř v každém dějinném okamžiku měli pocit, nebo dokonce byli svědky příznaků, že se nacházejí na konci civilizace. Ovšem bez tohoto negativního vnímání by neexistoval ani modravě mlžný obzor, z něhož se vynořuje naděje. Zdá se, že to jde ruku v ruce: jsou to avers a revers našeho bytí. Mnohem intenzivněji než přítomné umění, které znám jen okrajově a nesystematicky, mne inspiruje příroda, ve které a s kterou žiji.


Žijete v rodinném statku v Křečovicích. Funguje tam nějaký genius loci?

Křečovická usedlost se zásadně nezměnila od časů, kdy zde bydlel a tvořil můj dědeček. Pouze z jeho vily v italském stylu, jak se o ní vzletně tvrdí, ačkoli nese spíš výraznou secesní stopu, je dnes muzeum. Mnozí z návštěvníků oceňují, že se tady ocitají jakoby na konci devatenáctého století. Toto místo má určitě energii a svérázný genius loci poznamenaný postromantismem, symbolismem, dokonce jemně dekadentním a džunglovitým duchem.


Placená zóna